Devětačtyřicetiletý irácký Kurd uprchl z vlasti už před dvaceti lety, ještě za režimu Saddáma Husajna. Usadil se ve Velké Británii, kde získal občanství. „Snažil jsem se svou rodinu dostat do Británie. Zkoušel jsem to různě. Ale neuspěl jsem,“ říká Palani.
V4 jednala o migrantech na hranicích. Boj s pašeráky je neefektivní, míní Babiš |
Reportéři agentury AFP jej vyzpovídali v zařízení pro migranty v polském Bialystoku, kde muž nyní vypomáhá. „Když jsem slyšel o Minsku, chtěl jsem to zkusit,“ pokračuje.
Evropská unie a Spojené státy obvinily běloruskou vládu, že příliv migrantů řídí, a Polsko zaujalo tvrdý postoj. Na pomoc pohraniční stráži poslalo tisíce vojáků a policistů, kteří teď společně migrantům v přechodu hranic brání a posílají je zpátky.
Kromě toho polské úřady v pohraniční oblasti vyhlásily výjimečný stav a nepouštějí tam novináře ani humanitární pracovníky. Palani se na to však neohlíží a tvrdí, že do bezprostřední blízkosti hranic se už několikrát vydal, aby pomohl svým příbuzným, kteří uvázli na druhé straně.
„Nejhorší chvilka pro mě byla, když jsem byl přímo u plotu. Věděl jsem, že to k nim mám pět minut. Měl jsem jídlo a oni ne,“ vypráví. Prý prosil příslušníky pohraniční stráže, aby mu dovolili hodit nějaké jídlo přes ostnaté dráty, ale odmítli to a dali mu pokutu.
Palani tvrdí, že s jeho rodinou na běloruské straně hranic zacházela tamní policie velice špatně. „Jednou na ně pustili psa. Pes šel po chlapci, mém vnukovi, a moje dcera ho chránila, takže ji kousl do ramene,“ říká. Celkem jeho blízcí v lese tábořili asi dva týdny a běloruské a polské síly si je posílaly tam a zpátky.
„Jednu noc je takhle vrátili osmkrát. Bylo to opravdu těžké a neuvěřitelné,“ popisuje Palani, jehož rodina už je z velké části v bezpečí. Dceru a další dva příbuzné viděl v zařízení pro uprchlíky v Polsku, jeho manželka a zeť se dostali do Švýcarska.
Syn s manželkou se však dál skrývají v lesích na polské straně hranic. „Když můžu, posílám jim jídlo,“ říká Iráčan s britským pasem. Teď pomáhá i neznámým lidem. Své kontakty zveřejnil na Facebooku a jeho tři telefony zvoní prakticky celý den a zejména celou noc, kdy se lidé o překročení hranic nejčastěji pokoušejí.
Mlátí nás na obou stranách. Běženci u hranic živoří v mrazu bez jídla i bot |
Spolupracuje s polskými charitami a těm, kteří uspěli, se snaží spolu s nimi zajistit teplé oblečení, jídlo, léky a právní pomoc.
„Mám přezdívku Arás 24/7 a víte proč? Protože můj telefon zvoní nonstop, laptop mám stále zapnutý,“ vysvětluje Palani, jehož znalosti jsou nedocenitelné, protože celkem hovoří dvanácti jazyky a dialekty.
Bělorusko podle něj migranty využívá jako beranidlo na Evropskou unii, přesto by ale podle něj tito lidé měli mít právo požádat o azyl. Neustále je totiž svědkem zoufalství a lidských dramat, která musejí migranti denně zažívat.
„Neplakal jsem spousty let. Ale od té doby, co jsem tady, pláču pětkrát týdně,“ přiznává. Jeho největší touhou je jednou vidět celou rodinu na jednom místě. Než se to podaří, dál zůstane v Polsku. „Dokud mě tu lidé budou potřebovat,“ uzavírá.
