Kolik času si mezi náročnými tréninky utrhnete pro sebe?
Byl jsem v Holešovicích, tam jsme měli kamerové zkoušky, a ještě teď v devět večer budeme mít trénink na Kavčích Horách, protože cítím, že je výrazně co zlepšovat.
Jak moc je vyřazovací večer stresující?
Dost. Ale víc než vypadnutí bylo stresující první kolo. Člověk rok ví, že tam bude, nějak se to chystá, trénuje se třeba jen měsíc dva, jenom chvilku, ale člověk to má v hlavě, trošku na to myslí. Najednou se tam objeví a vyhlásí se: Na taneční parket přichází zpěvák Mirai Navrátil! V ten moment se mi normálně klepala kolena. Jakmile to pominulo, tak už tančení taky bylo více v pohodě, sedlo si to.
Lenka skvěle tančí, mám prostě topovou tanečnici. Vyřazování se zatím nebojím a uvidím, jak se začne postupně vypadávat. Svítí se na jednotlivé taneční páry, postupně zhasínají světla a na ten poslední se prostě svítí. Když je člověk mezi těmi posledními dvěma, tak asi věřím, že to je brutal. Ale tak co, je to hlavně zábava.
Předsevzal jste si, že se dostanete do nějakého kola?
Že bych nerad vypadl jako první. Čím více se do toho člověk dostává a zažírá, obětuje tomu svůj čas, a mě to baví, dělám to rád, ač to asi nejde vidět, tak prostě o to víc mu to je potom líto. Ze začátku k tomu člověk možná přistupuje s tím, že si říká: A tak jo. Zatančíme si, nová zkušenost, bude to asi švanda. Ale potom, když se trénuje dvoufázově, člověk do toho jde, pak mu to asi bude líto, když najednou skončí celý ten už lifestyle. Když člověk žije tři měsíce tancováním, tak asi to pak trochu bolí.
Mirai Navrátil a Lenka Nora Návorková
Vy jste se před úplně prvním přenosem všichni nadopovali dortem. Neztěžkly potom někomu nohy?
Dortem? Já teda ne.
Viděl jsem fotografie ze zákulisí a snad všichni si pochutnávali na obřím dortu.
Aha. Tak já ne. My jsme s kluky měli koncert. Musel jsem odběhnout, ale jinak bych si rozhodně dortíček dal. (smích)
Na živém přenosu jste měl i maminku. Nebyl to pro vás z hlediska nervozity přitěžující element?
Maminka až tak ne. Ale až přijde táta, ten se jako kouká. On přijde jednou za čas i na koncert, zpravidla na ten, který je doma ve Frýdku-Místku. To se mi taky rozechvějí trochu kolena. Táta je kritik, který ale vždycky uhodí hřebíček na hlavičku, trefí to. Tím pádem kritika od něj většinou bolí. Když člověk ví, že je to konstruktivní kritika, a ne taková ta, že si rýpne za každou cenu. Samozřejmě když tam byli máma, táta, tak to nebylo úplně, že by si člověk říkal: No tak tady mám tu podporu, budu v pohodě.
Nepřemýšlíte o tom, že byste tátovi vyhlásil do ateliérů zákaz vstupu?
To ne. Jsem vlastně ve finále rád, že tam byl. Kolik takových okamžiků s rodiči ještě prožijeme, že jo. Když si to vezmu trošku pragmaticky, tak jsem za to ex post happy. Ale když je tam vidím, v ten moment mi trošku ztěžknou nohy.
Jste pověrčivý?
Trošku jo. Věřím v jedenáctku. Když běží medailonek, jak probíhalo tančení a tak dále, tak kamera, kterou člověk poslední vidí, než jde na ten taneční parket, byla jedenáctka. Tak mě to nakoplo a byl jsem rád.
