Soud sice stížnosti nevyhověl, konstatoval však, že rodina skutečně byla omezena na svobodě. Zákon o soudní rehabilitaci však na tento konkrétní případ nedopadá. Cäsarová se vyhlášení nálezu neúčastnila.
Podstatnou okolností při rozhodování soudu bylo to, že se Cäsarová dostala do internačního tábora ještě před rokem 1948, tedy před nástupem komunistické totality. „Zpětný přezkum bezprostředně poválečných právních aktů orgánů veřejné moci, vedoucích ke zbavení osobní svobody i k majetkovým sankcím, by znamenal přehodnocení období, v němž ještě zůstaly zachovány některé podstatné atributy demokratického státu,“ řekl soudce zpravodaj Ludvík David.
Podle advokáta Lubomíra Müllera je to poprvé, kdy se Ústavní soud zabýval povahou poválečného svatobořického tábora, rozhodnutí tak bude mít význam i pro další podobné případy.
Internační tábor ve Svatobořicích má pestrou historii odrážející dějinné zvraty v první polovině 20. století. Vznikl za první světové války jako tábor pro uprchlíky před ruskou frontou. Mezi válkami sloužil jako chudobinec a tranzitní tábor pro vystěhovalce ze Slovenska.
Nacisté tam za druhé světové války drželi příbuzné uprchlých Čechů a vojáků zahraničního odboje. Později do Svatobořic převezli také děti rodičů popravených za heydrichiády. Bezprostředně po válce byli v táboře kolaboranti a zajatci, posléze nevysídlení Němci. Formálně se změnil ve starobinec a „nemocniční středisko“.
Podle Müllera však měl tábor k domovu pro seniory či zdravotnickému zařízení hodně daleko, lidé tam byli zbaveni osobní svobody a museli snášet různá represivní opatření. „Rozhodně nešlo o žádnou ozdravovnu. Svědčí o tom i oběžníky, které vydávalo vedení tábora pro chovance, jak jeho obyvatele nazývali,“ sdělil už dříve Müller.
Zmíněné instrukce například uváděly, že „styk s cizími osobami je dovolen pouze se svolením velitele střediska nebo jeho zástupce“. Korespondovat mohli obyvatelé lágru jen omezeně a v češtině, dopisy ven i dovnitř procházely cenzurou a ty obsahově závadné, nečitelné nebo „podezřelé“ byly zničeny.
„O aktu milosrdenství nemůže být řeč“
Ingeborg Cäsarová, rozená Przybylová, pobývala v táboře s rodiči v letech 1947 až 1949. Za bránu vstoupila jako desetiletá.
Okresní soud v Hodoníně loni v lednu její žádost o soudní rehabilitaci zamítl. Krajský soud v Brně zamítavé rozhodnutí potvrdil s tím, že pobyt rodiny ve svatobořickém zařízení byl důsledkem Postupimských dohod a dekretů prezidenta republiky a že ve skutečnosti to pro ně byl „akt milosrdenství“.
Ústavní soudci se vůči této formulaci vymezili. „To tedy v žádném případě,“ reagoval dnes David, podle kterého není sporu o tom, že rodina byla omezená na svobodě a žila ve střeženém režimu. Advokát tuto část odůvodnění ocenil. „Došlo k jistému zadostiučinění,“ uvedl Müller, podle kterého klientka s rodinou čelila nezákonné šikaně.
Cäsarová ve stížnosti uvádí, že podle Postupimských dohod měl odsun Němců skončit v létě 1946 a z dohod nevyplývá žádné oprávnění dále zadržovat německé obyvatelstvo, které nebylo zahrnuto do odsunu.
„Podkladem mé internace nemohla být ani Postupimská dohoda, ani dekrety prezidenta. Němci, kteří byli určeni k odsunu, měli být buď odsunuti, nebo propuštěni na svobodu. Výrazně se pak ohrazuji proti označení nakládání se mnou a mými rodiči za akt milosrdenství,“ uvádí Cäsarová ve stížnosti adresované Ústavnímu soudu.
