Není od věci nasadit si občas růžové brýle. V partnerství to platí víc než kdy jindy. V zamilovanosti je tak jednoduché vidět toho druhého jen jako úžasného člověka. Jenže ta brzy pomine a většina z nás pak žije v normálním, dlouhodobějším vztahu.
„Pak už si člověk víc všimne nejen převislé kůže a vrásek, ale také psychických vlastností, které mu najednou vadí,“ uvádí psycholožka Nelisha Wickremasinghe.
Nenamlouvejte si, že je perfektní
Jednou z možností, jak se člověk v takové chvíli může bránit, je i idealizace toho druhého. „V mnohém to skutečně může pomoci,“ přikyvuje její kolegyně Annie Tanasugarnová a pokračuje: „Oběma to zvedá sebevědomí – jednomu, protože si dobře vybral, a druhému, jelikož ho někdo obdivuje.“
V takové atmosféře se dá dobře fungovat. Ale nesmí toho být moc. Potom je součinnost dvou lidí na společné cestě životem nejen narušena, ale také ničena.
Vliv výchovy a dětstvíIdealizace je často vlastnost, kterou člověk nemá vrozenou, ale naučí se ji už v dětství. Za prvé může vyrůstat v rodině, kde se na tomto přístupu zakládá. Matka může být například v podstatě jen obdivovatelkou otce nebo obráceně a potomek to samozřejmě přejímá od nich. Je otázkou, ve kterém z rodičů se nakonec uvidí, ale rozhodně bude podobný přístup buď sám praktikovat, nebo ho vyžadovat. Velmi často ale idealizaci jiných vybudí také přehnané nároky rodičů na dítě. Pokud není nejlepší, nemají ho za průměrného, ale rovnou za nejhoršího. Kompromisy od potomka neberou. Ten má ale potom pošramocené sebevědomí a v dospělosti často potřebuje u sebe někoho, kdo takto nezklamal. Jakmile se mu někdo jen trochu přiblíží, stává se pro něj idolem a vzorem, kterým měl být původně on, ale nedokázal to. |
Ač to možná neuslyšíte rádi, vaše drahá polovička je všechno ostatní jenom ne dokonalá. Takový není nikdo. A pokud si budete namlouvat, že tomu tak není a zrovna vy jste se dala dohromady se skutečným panem Božským, může to vést ke třem zásadním problémům, které lásce nepřejí a které vás navíc posouvají do role jakýchsi submisivních otroků.
Prvním z nich je fakt, že idealizace vždy nutně vede k nesplnitelným očekáváním. „V každém partnerství kladou oba jeho aktéři na toho druhého jisté nároky a chtějí, aby byly splněny. Ve chvíli, kdy si jeden z nich druhého idealizuje, může tyto nároky neúměrně navýšit. Nikdo ale tak vysoko nastavenou laťku nemůže překonat,“ vysvětluje doktorka Tanasugarnová.
To vede naopak k deziluzi, která nemá daleko k hysterii. „Partner si splnění svých nároků posléze vynucuje, a to velice nevybíravým způsobem. V krajních případech to může vést až k přeměně lásky a obdivu v nenávist,“ varuje odbornice. Velice dobře je tento přerod na příkladu dvou cizích lidí popsán ve filmu Misery nechce zemřít.
Dělat z lidí bohy vede ke zklamání
Za druhé idealizace také neomylně míří k odlidštění zbožňované osoby. Není v podstatě reálná, je to jakási celebrita vystavená vysoko na piedestal snů a tužeb. „Předpokládá se, že taková osoba neudělá nic špatně, splní každé vaše přání, a to dokonce i nevyslovené,“ popisuje to expertka s tím, že takový pohled může být nebezpečný. „Nutí to totiž partnera k zoufalé snaze neudělat chybu. A to ho stresuje,“ tvrdí expertka.
Proto z takového soužití velice často utíká, přestože je uctíván téměř jako božstvo. Stačí si to jen otočit: líbilo by se vám, kdyby vás někdo neustále vynášel do oblak s tím, jak zázrační jste? Nebo by vás to děsilo, protože byste věděli, že žádný další úkol, který vám zadá, nesmíte pokazit, a to ani v nejmenším? Většina lidí odpoví nabízenou druhou variantou. V takovém prostředí se těžko funguje, myslí a určitě si v něm nikdo nemůže v klidu odpočinout.
Třetím trablem je, že idealizace zcela potlačuje empatii. Umět se vžít do pocitů toho druhého je přitom pro každý vztah základním kamenem, který buduje vzájemnou intimitu. Když se ale na druhého díváte s tím, že je ve všem skvělý, těžko pochopíte chvíle, kdy mu je těžko nebo se trápí. Podle vás k tomu totiž nemůže mít důvod. Každý člověk ale občas potřebuje chytit za ruku a slyšet slova plná podpory: ty to zvládneš. Pokud to nenabídnete tomu, koho nejvíce milujete, jak ho pak chcete přesvědčit o tom, že jste pořád ještě na jedné lodi?
Idealizace se dá nahradit intimitou
Našla jste se v něčem, o čem jsme na předcházejících řádcích psali? Zastavte se. Vede to jen a pouze do milostných pekel. Jedinou cestou z tohoto začarovaného kruhu je nahradit idealizaci hlubší intimitou. „Opravdu někoho poznat s jeho nejniternějšími pocity a vážit si ho právě za to, že se vám otevře, posune váš vztah na další úroveň,“ radí Annie Tanasugarnová.
Podle ní není paradoxně od idealizace k tomuto přístupu tak daleko. Když už si člověk uvědomí, že má sklony k bezmeznému obdivování druhého, má vyhráno. V tu chvíli totiž zapojil rozum a přestal se nechat zmítat falešnými emocemi. Tím pádem může vykročit směrem, který vede k většímu porozumění a štěstí.
Zdravá idealizaceVe zdravé míře je idealizace partnera dobrá, a vztahu dokonce prospívá. Spíše než o nezdravé zbožňování se jedná ale o jakýsi pozitivní přístup nejen ke společnému životu, ale k dané osobě jako takové. „Aby to ale mohlo klapat, musí mít oba partneři naprosto ujasněné, co od vztahu požadují a také co chtějí od toho druhého. Jinak se může tento zdravý směr otočit opět k idealizaci,“ varuje psycholožka Nelisha Wickremasinghe. Často to ale není jednoduché. Většina lidí je zvyklá vnímat sklenici z poloviny prázdnou než plnou. „S postupujícím časem na druhých vidí spíš to špatné. Také si to víc berou a trápí je to,“ tvrdí odbornice. Pozitivní přístup se ale dá naučit. Místo ranního naštvání se na sebe v zrcadle usmějte a popřejte si hezký den. Nehoňte se a nestresujte pořád. Když vás něco naštve, napočítejte do deseti. A po každé špatné věci si také řekněte: Nepřinesla mi i něco dobrého? Většinou ano. Stejně tak si vždy velmi niterně uvědomte hezké zážitky. Pokud to budete praktikovat vědomě zhruba měsíc, přejde vám tento styl do krve a půjde to samo. V tu chvíli máte vyhráno. |
