Neustálé podezírání a nedůvěra. Nekonečné výslechy na téma, kde a s kým jste byla a co jste tam dělala. Záplava otázek pokaždé, když vám pípne esemeska. Srdceryvné scény plné výčitek, obviňování i slz. Pronásledování, kontrolování, tajné slídění v telefonu nebo počítači. V nejhorším případě i fyzické násilí. Ano, to všechno umí žárlivost.
„Nerada to říkám, ale na přítele příšerně žárlím – na jeho expartnerky, ale i na kamarádky, jeho oblíbené herečky, náhodné ženy, které potká třeba v baru… Když mám špatný den, jsem schopná žárlit i na jeho sestru. Prostě mi vadí, že nejsem jediná, kdo má jeho pozornost, a ani nemusí být sexuální povahy, i když tenhle typ pozornosti je samozřejmě nejhorší,“ přiznává třicetiletá Marika.
Psychologové se shodují, že i když je žárlivost většině lidí přirozená, je jednou z nejzhoubnějších emocí, která dokáže nenávratně narušit mezilidské vztahy.
„Žárlivost je velmi obtížná a dokáže zničit i dobrý a kvalitní partnerský vztah. Žárlivý partner je podezíravý i v situacích, kdy je očividné, že k žárlení není důvod. Takovýto partner nežárlí jen na kolegu v práci, souseda či bratra. Žárlivý muž žárlí i na kamarádky, kolegyně, matku či sestru své partnerky. Zrovna tak žárlivá žena. Neplatí, že by ji znejišťovaly pouze manželovy kolegyně či kamarádky ze studií. Žárlí stejně tak na manželku bratra svého manžela, manželovy kamarády z fotbalu a jiné osoby, které se právě objeví v blízkosti jejího partnera,“ popisuje v knize Řešíme partnerské problémy psychoterapeutka Erika Matějková.
Jak neskutečně vysilující je život se žárlivcem, jsem si bohužel vyzkoušela v jednom ze svých posledních vztahů. Jakmile jsem vytáhla paty z domu, nebo nedej bože odjela s kamarádkami na víkendový výlet, mohla jsem si být jistá, že se to neobejde bez kanonády kontrolních esemesek a telefonátů – samozřejmě „převlečených“ za zdánlivě milé zprávy plné předstíraného zájmu.
Rozstřihal vám šaty a schoval šminky? Odejděte, se žárlivcem se žít nedá |
Vlastně mi to nejprve připadalo milé. Až do chvíle, než jsem si „dovolila“ na některou z nich odpovědět třeba až za půl hodiny. V tu chvíli se strhla taková scéna, že bych ji nepřála zažít nikomu.
Připočtěme k tomu uražené výstupy, kdykoli jsem se třeba jen usmála na nějakého muže, například na číšníka v restauraci nebo i na partnerova kamaráda, který k nám přišel na návštěvu. Okamžitě to byla záminka k hádce. O pravidelném „lustrování“ telefonu nemluvě.
Vítejte v pekle!
Tehdy jsem se ještě naivně snažila přítele přesvědčit o své „nevině“. Nedocházelo mi, že je to naprosto zbytečné. Ostatně Erika Matějková ve zmíněné knize doporučuje: „Na žárlivecké dotazy neodpovídejte. Nenechte se vmanipulovat do situace, že se obhajujete a snášíte důkazy o své nevině. Každá odpověď, kterou svému partnerovi dáte, jen rozdmýchá další proud žárliveckých otázek.“
Ověřte si, zda jste žena žárlivá, tolerantní, nebo lhostejná |
Nakonec tato zkušenost byla k něčemu dobrá. Zaprvé jsem začala záměrně krotit vlastní sklony k žárlivosti (a že je to někdy boj). Uvědomila jsem si totiž, jak je nesnesitelné, když vám někdo neustále tropí scény a podezírá vás. A tak jsem začala vědomě pracovat na tom, abych své další partnery ničemu takovému nevystavovala (ostatně ani sebe). Koneckonců ne nadarmo se říká, že ta největší dramata se odehrávají v naší hlavě. Tak proč sama sebe trápit?
Žárlením k sobě objekt své touhy stejně nepřipoutáte, spíš ho odradíte – toť mé druhé zjištění. Čím déle na mě partner bezdůvodně žárlil a já musela odrážet jeho útoky, tím otupělejší jsem se stávala, až mi bylo nakonec vlastně poměrně jedno, co si myslí. Jednoho dne to dospělo do bodu, kdy se stalo přesně to, z čeho mě několik let předtím neustále neprávem obviňoval: opravdu jsem mu zahnula.
Celou dobu žárlí bezdůvodně, tak ať má tentokrát aspoň proč, řekla jsem si tehdy (uznávám, že dost dětinsky a trucovitě). Že v tomhle vztahu na „žili šťastně až do smrti“ rozhodně nedošlo, asi není potřeba zdůrazňovat.
Ať už žárlíte vy, nebo váš partner, je dobré si uvědomit jedno: žárlivost není v podstatě nic jiného než nedůvěra a nejistota. Obojí úzce souvisí se sebevědomím: pokud věříte, že si zasloužíte, aby vás váš protějšek miloval, a že jste pro něj dostatečně dobří, nebude vás trápit, pokud třeba vyrazí na kafe s kolegyní z práce, nebo se usměje na sympatickou prodavačku v pekárně.
Jak odhalit patologického žárlivce?
|
A co když ve vás přece jenom začne hlodat nejistota? Zkuste si opakovat: „Je se mnou, protože se mnou z určitých důvodů prostě chce být, a vždy se ke mně vrátí.“ A to je skvělé, ne? Není ani s tou kolegyní, ani s fešnou pekařkou, jste spolu. Tak proč se znepokojovat tím, že zlomek svého času stráví i s někým jiným?
Naopak pokud tomu druhému dopřejete dostatečný prostor, aby se mohl věnovat vlastním zálibám a kamarádům (a kamarádkám), bude se za vámi o to raději vracet. „Snažte se kontrolovat své myšlenky tak, abyste se vyhnula zevšeobecnění. Hlídejte si obecné závěry typu: ‚On mě určitě podvádí, je mi nevěrný.‘ Místo toho si sama pro sebe popište situaci: ‚Cítím se znejistěná, protože partner přišel o deset minut později z práce. Znejišťuje mě, že nevím, kde byl.‘ A postupně, po malých krůčcích, se učte zvykat si na nejistotu,“ radí Erika Matějková, jak postupovat v boji s vlastní hlavou.
Pokud je naopak tím, kdo se užírá žárlivostí, váš protějšek, doporučuje Matějková laskavý, leč nekompromisní přístup: „Partnera vyslechněte, nepřerušujte a nechte vymluvit.“ Jak už zmiňujeme výše, nenechte se strhnout k tomu, že své chování začnete obhajovat – není přece proč, nic špatného jste neudělala.
Pokud se navíc necháte zatáhnout do partnerovy „výslechové hry“, vězte, že ji nemáte šanci vyhrát. V očích toho, kdo vám nevěří, totiž není žádná odpověď správná, a cokoli řeknete, bude vnímat jako důkaz vaší nevěry. Ne, nehledejte v tom logiku, logika totiž v mozku zaslepeném žárlivostí nemá místo.
Zkuste raději partnera uchlácholit jinak. „Ujišťujte partnera o svém citu k němu. Neospravedlňujte se po otázce: ‚Co jsi včera dělala s kamarádkou na večeři, jistě jste tam nebyly samy dvě ženské, kdo tam s vámi ještě byl? Určitě ten nový kolega.‘ Ani mu jeho představu nevymlouvejte. Ujistěte ho o svém citu: ‚Mám tě moc ráda, záleží mi na tobě, jsem s tebou ráda.‘ Za žárlivými scénami je často právě jen touha po ujištění,“ doplňuje Matějková.
Bude-li vás však i nadále trápit výslechy a žárlivými scénami, znamená to bohužel jedno: nevěří vám. Má k tomu důvod? Buďte k sobě upřímná, a jestli ano, zkuste tento důvod odbourat, aby vám mohl začít důvěřovat. Pokud jej nemá, pak vám nejspíš nezbude než se zamyslet nad budoucností vašeho vztahu. Opravdu chcete zbytek svého života strávit s někým, kdo vám nevěří?
Žárlivost zkrátka ještě nikdy nikomu nepřinesla nic dobrého – a je jedno, zda ten, kdo se jí nechá ovládat, jste vy, nebo váš protějšek. V omezené míře sice může na někoho působit jako důkaz lásky. Ale věřte mi, jsou mnohem lepší způsoby, jak někomu dokázat, že vám na něm záleží, než ho (a taky sebe) mučit žárlivými výstupy. Cítíte, že vám žárlivost přerůstá přes hlavu? Nebojte se vyhledat psychologa. Uleví se vám i vašemu partnerovi.
