Tomáš Bábek o Japoncích i výchově
Co chcete v Tokiu dokázat?
Ve sprintu si moc nadějí na přední umístění nedávám, zato v keirinu bych rád medaili. Jenže tenhle sport je nevyzpytatelný. Povedla se mi spousta vynikajících závodů, ale taky jsem odjel ty, při nichž jsem udělal malinkou chybičku a veškeré úsilí bylo marné.
Co byla vaše naděje po bouračce?
Před deseti lety mě srazilo auto a tři dny jsem ležel v kómatu. Od doktorů jsem slyšel, abych byl rád, že jsem přežil, a na kolo a závodění ať zapomenu. Já si ale v sobě i v nejhorších chvílích uchoval malou kapku naděje. Když mě pustili z nemocnice, byl jsem jako mezek a postupně zase začal trénovat. Ve stehně mi sice chybí kus svalu, ale pokud hlava uvěří, že to půjde i bez něj, tělo si cestu najde.
Kdy máte na dráze strach?
Přiměřený strach mít potřebujete. Kdybyste ho neměl, koledujete si o velký malér, protože při keirinu se po dráze letí osmdesátikilometrovou rychlostí. Opravdový strach mám teprve v situacích, které nemůžu kontrolovat, například když mě mezi sebe skřípnou dva soupeři. Jenže kolikrát se ani nestihnete leknout a už letíte na zem.
Tomáš Bábek Vicemistr světa, mistr Evropy, vítěz Evropských her a vítěz Světového poháru reprezentuje na olympiádě ve sprintu a v keirinu. To jsou závody, které cyklistům na dráze rozjíždí v prvních třech kolech motorka, poté odstoupí a závodníci si to naostro rozdají v dalších třech kolech. Vystudoval management sportu a trenérství, v roce 2011 přežil těžký úraz po střetu s autem. |
Co říkáte na Japonce?
Dva roky jsem tam závodil v keirinu a žil ve specifickém, drsném prostředí tohoto sportu, kde se k nám chovali hodně autoritativně. Japonci jsou velice zdvořilí, ale berou Evropany trochu jako barbary. A Jihoameričané nebo jiné divočejší národy jsou podle nich naprostí barbaři. To poznáte, když tam žijete delší dobu. Odstup vidíte třeba ve vlaku, Japonec si vedle vás jen tak nesedne.
Proč vaše kariéra začala náhodou?
Na dráhovou cyklistiku jsem se dal až ve čtrnácti díky poněkud trapné náhodě. Ve škole jsme měli psát test z přírodopisu, ale ve stejný den se konal nějaký cyklistický závod, tak jsem se radostně přihlásil, abych se ulil. Den po závodě, který jsem absolvoval na bráchově kole, nás vzali na velodrom, aby nám to tam ukázali. Pořádně jsem nevěděl, co velodrom je, ale vyzkoušel jsem si to a za měsíc už jsem vyhrál první závody.
Jaký jste táta?
Normálně bývám často pryč, ale kvůli covidu jsem víc než rok trávil spoustu času doma s malou Emilkou. Troufnu si říct, že jsem dobrý otec a že je se mnou zábava, pevnou výchovu nechávám na manželce.
V čem vám manželka pomáhá?
Nejvíc tím, jak se stará o chod domácnosti, navíc je to úžasná máma. Vždycky cítím její podporu, nikdy mě od sportu neodrazovala. A když někam odjíždím, nedělá mi žádné scény. Tedy většinou. (směje se)
Magdalena Bábek Faukalová nejen o svatbě
Co od Tomáše v Tokiu čekáte?
Chci, aby se vrátil spokojený a byl na sebe hrdý za to, jak si poradil s tím vším těžkým, co se mu stalo, a že to dotáhl tak vysoko, až na olympiádu, kde reprezentuje Českou republiku. Jsem na něj už teď hrozně pyšná bez ohledu na to, jak v Japonsku dopadne.
Magdalena Bábek Faukalová S Tomášem se vzali loni v říjnu, ale dcera Emílie se jim narodila už o rok a půl dřív. V listopadu čekají druhé dítě. „I proto jsem se ještě nikdy neprojela na dráze. Tomáš mě tam chtěl vzít, dlouho jsem z toho měla respekt, a když už jsem si dodala odvahu, že to letos na jaře zkusím, tak jsem otěhotněla,“ usmívá se. Vystudovala andragogiku, tedy vzdělávání dospělých. |
Jak se spolu loučíte?
S Emilkou mu vždycky dáme pusu a popřejeme hodně štěstí. Budeme mu teď u televize fandit a posílat energii, já bývám při jeho závodech extrémně nervózní. Emilka u toho křičí – tati, do toho! Dojde k televizi a dává pusinku na obrazovku.
V čem ho obdivujete?
Je velký bojovník! I v těžkých chvílích najde motivaci jít dál, je ve všech ohledech velmi ambiciózní, do všeho, na čem mu záleží, vkládá svou dřinu a vytrvalost.
Jaké bylo vaše první rande?
Bylo velmi příjemné, ale krátké. Jsme oba Brňáci, zašli jsme si popovídat do kavárny Podnebí pod Špilberkem. Jenže brzy jsme se museli rozloučit, protože Tom někam spěchal, což měl být pro mě varovný signál, že to tak s ním bude pořád.
Proč se svatba opozdila?
Brali jsme se loni, víc než rok po narození Emilky, přitom mě Tomáš požádal o ruku už v roce 2016, když v Paříži vyhrál mistrovství Evropy. (Tomáš: Udělal jsem to na Eiffelovce, aby to bylo romantické.)
Měli jsme se brát hned další rok, ale do toho přišla Tomášovi sportovní nabídka z Japonska, takže mě místo svatby na dva roky opustil.
Jak se vám líbilo v Japonsku?
Během dvou let jsem za Tomášem přiletěla třikrát a byla nadšená. Ale nemám jenom hezké vzpomínky. Je to zcela jiná kultura, jiná mentalita, navíc to měl Tomáš náročné. Lidé se chovají mile, ale po nějaké době zjistíte, že je to částečně přetvářka. Nejsou upřímní, protože by to bylo pro ně nepříjemné, takže co si myslí, vám neřeknou.
Čím mu děláte radost?
Třeba tím, že někdy mlčím a dopřeju mu chvíli klidu. (usmívá se) Ale vážně, snad tím, že jsem vůči němu empatická.
Kdo vybírá dětem jména?
Strašně dlouho jsme se u Emilky nemohli shodnout, takže jsme nakonec udělali kompromis.
(Tomáš: Větší kompromis jsem udělal já, víc jsem ustoupil. A s druhým jménem budu asi zase víc ustupovat já.)
Jsem na konci šestého měsíce, ale jméno ještě nemáme. Každopádně víme, že bude zase holčičí. Tomáš by možná chtěl víc syna, ale zklamaný určitě není.
(Tomáš: To nejsem, třeba to po čase zkusíme ještě jednou.)
