Němců je přes osmdesát milionů a počet nakažených je u nich poloviční. Co děláme špatně?
Jde o zodpovědnost každého z nás, bohužel Češi nemají moc rádi pravidla. Mají pocit, že je příliš omezují a nejsou schopni si přiznat, že v tuto chvíli je třeba udělat věci, které se jim nelíbí. Nicméně jsou potřeba, abychom udrželi funkčnost systému a ochránili rizikové skupiny a seniory.
Ale na jaře jsme to uměli, co se stalo?
Viděli jsme v přímém přenosu to peklo v Itálii nebo ve Španělsku, a to zabralo. Taky jsme měli slušná čísla a vzájemně jsme se uchlácholili. Hodně v tom samozřejmě pomohli politici. A tak jsme nerespektovali upozornění epidemiologů, kteří říkali: Ústenky dole? To není dobře! Své udělala i medializace lidí, kteří nejsou odborníky, ale o koronaviru mluvili jako o chřipečce nebo zpochybňovali, že brzy dorazí druhá vlna. To všechno nás dovedlo tam, kde jsme teď.
Proč nebylo skutečné odborníky slyšet?
Protože je nikdo neposlouchá už dlouho. Lékaři a zdravotníci celá léta upozorňují na nutnost restrukturalizace ve zdravotnictví - na personální nedostatek zdravotníků, věkové rozložení specialistů nebo počty těch, kteří po studiu medicíny odcházejí pracovat do zahraničí. Takže já si nemyslím, že slyšet nejsme, spíše jde o to, jak s tím odpovědní naloží.
Takže nás teď nedostává koronavirus, ale dlouhodobě špatně nastavený systém?
Ano, máme spoustu postelí, technologií a nových či zrekonstruovaných nemocnic. Co nás ale teď dostává do kolen, je personál.
Na jaře jste upozorňovala na to, že v první řadě je třeba ochránit právě zdravotníky. To platí i dnes?
Bezesporu, zbytek příběhu je ale o něčem jiném. Změnila se totiž míra zodpovědnosti každého jednotlivce. Na jaře lidi respektovali, že nemocnice dočasně slouží jen pro stavy, které jsou akutní. Všechna nařízení poslouchali a tolerovali. Jiné bylo i to, kolik pacientů a jak stonalo.
Pacientů je teď skutečně hodně. Dá se to ještě zvládnout?
V našich nemocnicích jsme již před několika týdny učinili kroky za účelem přeměny standardních oddělení na lůžka pro pacienty s covidem a zastavili jsme plánovanou operativu. Vše za účelem personálně posílit intenzivní péči.
To je to úzké hrdlo?
Ano a já si nesmírně vážím obrovského nasazení sesterských i lékařských týmů v posledních dnech. Toho, že jsou kolegové lékaři z dětského oddělení ochotni pomáhat sesterskému týmu intenzivní péče. Toho, že sestřičky z chirurgického oddělení pomáhají na interním oddělení, ale také si vážím příslušníků hasičského záchranného sboru, kteří pomáhají v péči o kriticky nemocné. Nebo nasazení mého týmu na emergency, který již půl roku zajišťuje chod odběrného místa. Otázkou dne je, zdali nás nejhorší teprve čeká, nebo už jsme za horizontem.
Máme to nejhorší ještě před sebou?
Z mého pohledu rozhodně za horizontem v našem regionu ještě nejsme. To množství pacientů, které se denně přijímá na lůžka, je asi trojnásobné ve srovnání s obdobím před třemi týdny. Nevíme, co s tím udělají následující dny, každopádně počítám s tím, že příštích čtrnáct dní bude extrémních.
Jako koordinátorka intenzivní péče v kraji jste na každém jednání pracovní skupiny pro covid a sbíhají se k vám informace. Co vám může aktuálně pomoct ze všeho nejvíc?
Už v březnu nás pan hejtman dokázal posadit k jednomu stolu - lékaře, hygieniky, zástupce nemocnic, stomatology, policisty, hasiče i záchranáře. Obrovskou výhodou malého regionu, jako je ten náš, je i to, že se vlastně všichni plus minus známe. Nebylo tedy těžké vytvořit platformu, v rámci které se pravidelně potkáváme a snažíme se věci řešit.
A daří se to?
Myslím, že nám na republikové i regionální úrovni začíná docházet, že je nutné spolupracovat. Je jedno, jestli má někdo červené tričko a jiný modré. Měli bychom jednat v zájmu toho, aby občanům tohoto kraje zůstala dostupná zdravotní péče, kterou si v Evropě jednadvacátého století zaslouží každý.
V regionu je aktuálně 3 464 aktivních případů. Co pro zklidnění situace mají dělat ti, kteří ještě nakaženi nejsou?
Museli jsme zastavit plánovanou operativu. Chápu, že je to diskomfort pro jedince, kteří si v programu udělali čas na to, aby si zašli na operaci křečových žil nebo kolene. My ale čelíme riziku vyčerpání intenzivní péče, kterou potřebují covid pozitivní pacienti. K jejich lůžku nelze postavit jakoukoliv zdravotní sestřičku. To znamená, že musíme sáhnout pro odborné sálové sestry, které tím pádem už nemohou být na operačním sále, ale u lůžka pacienta s covidem. Lidi tedy prosíme o to, aby respektovali, že opatření v nemocnicích nejsou vyhlášena pro to, aby si někdo ze zdravotníků odpočinul, je to přesně naopak. A také aby nechodili do nemocnice, když nemusí.
Co přesně to znamená?
Už několik týdnů jsou plošně zakázané návštěvy, ale kdybychom teď spolu vyrazily po areálu nemocnice, potkáme průvody lidí. Zvažte prosím, jestli potřebuje dvanáctiletá holčička doprovod maminky, tatínka a dvou babiček, když potřebuje ošetřit naraženou ruku. Navíc nemáme prostory na to, abychom dodrželi bezpečné dvoumetrové odstupy v čekárnách ordinací.
To máme omezit i preventivní vyšetření?
To nemyslím, bohužel si i v těchto dnech lidé na urgentních příjmech řeší dlouhodobé obtíže, které mohou počkat. My každého pacienta ošetříme, ale personál potřebujeme především pro akutní stavy a pokrytí lůžkových kapacit. V první řadě proto radím zavolat nejdříve svému obvodnímu lékaři.
Máte ještě stále dost lidí, nebo už voláte na pomoc mediky?
Mediky jsme už oslovili, ale uvítáme i naše bývalé zaměstnance, sestřičky z lázní nebo zdravotníky, kteří toho času nedojíždějí za prací za hranice. Teď je ta vhodná chvíle zavolat a přijít. Většina z nás jsme na hranici sil a personální rezervy už jsou taky vyčerpány. I proto už chodí veškerý personál po nemocnici s respirátorem FFP2. Teď už si nemůžeme dovolit přijít ani o jediného člověka.
Největší počet pozitivních lidí na Karlovarsku je ve věku kolem padesátky. I ti už se dostávají k vám na ARO?
V těžkém stavu u nás leží momentálně čtyřicátníci i šedesátníci. Zdaleka se to netýká jenom seniorů osmdesát plus.
Co bychom si podle vás měli teď všichni odpustit?
Všechno, kde potkáte víc lidí pohromadě. Musíme dát šanci zdravotnickému systému, který už je na svých limitech. Občan od nás očekává, že se postaráme o jeho maminku, která prodělala infarkt, nebo o tatínka s cévní mozkovou příhodou. A tak to má být. My jsme omezili jen plánovaný provoz, ale samozřejmě dál operujeme nádory prsu nebo prostaty. To se dělo během první vlny a děje se to i teď. Občan by neměl trpět touhle, v uvozovkách, covidovou aférou. Většina z nás chce dělat medicínu a také máme svědomí.
Kdy to skončí? S vakcínou?
Vidím to tak, že minimálně do dubna příštího roku bude náš život velmi svázán a omezen, nemyslím si ani, že budeme moci někam cestovat. Nejsem sice hygienik, infektolog ani epidemiolog, ale jestli to všechno dobře půjde, bavíme se o létě 2021, to už bychom si mohli trochu užít. Otázkou je, kdo se pak nechá naočkovat, když dnes už dokáže řada matek s lékařem diskutovat o lety prověřeném dětském očkování. Nevím, jestli zrovna česká populace bude ta, která bude akceptovat vakcinaci.
Co Vánoce 2020, alespoň na ty se těšíte?
Nevím jak vy, ale já a mí kolegové budeme všichni v práci. To je náš standard.
