Nedávno jste se rozhodla, že se dáte na psaní a ilustrování knížek pro děti. Kdy a jak vznikl tento nápad?
Víte, ono to nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Tento nápad ve mně zrál postupně. Vždy jsem psala spíš básničky, ale hlavně zpívala a fotografovala. Třeba kreslení mi podle měřítka v naší rodině nikdy moc nešlo. Kreslila jsem si alespoň potají, aby to nikdo neviděl, protože jsem se za to styděla.
Po opuštění konzervatoře (kvůli sociální fobii a depresím) se mi zhroutil svět a já moc nevěděla, co se svým životem dál. Začala velká práce na sobě, hledání sebe sama a toho, co mě vlastně naplňuje bez očekávání pochvaly od druhých. A bylo to hlavně kreslení. Tehdy jsem si začala ilustrovat básničky, které jsem buď psala já, nebo moje mamina a vznikl nápad na dětský obrázkový kalendář, který by doprovázely básničky.
A podařilo se to?
Ne, nakladatelé na to neslyšeli. Pak mi jedna paní svěřila, že básničky dnes moc nefrčí a zeptala se mě, jestli nechci zkusit psát pohádky. Tehdy mi to přišlo jako hloupý vtip, ale červík ve mně začal hlodat a já začala psát.
Roky jste byla v invalidním důchodu. Můžete prozradit, proč, co se stalo?
Moje dětství bylo celkem složité. Už jako dítě jsem trpěla úzkostnými stavy, často jsem mívala myšlenky na sebevraždu, postupovalo to k sebepoškozování. Hodně jsem se vinila za smrt svého táty, který se oběsil, když mi bylo jedenáct let. Také jsme se často stěhovali a já nemohla zapadnout do žádného kolektivu, což byl krůček k mé šikaně. Všechno se to na sebe nabalovalo, bylo mi neustále špatně, i proto jsem šla na střední až v osmnácti letech. Pořád jsem nechápala, co se se mnou děje a vnímala to jako svou neschopnost.
Pavla Šebková (31 let)
|
A jakou školu jste zvolila?
Rozhodla jsem se studovat na konzervatoři operní zpěv. S vypětím veškerých sil jsem udělala přijímací zkoušky a nějakou dobu pokračovala dál. Po prvním sesypání jsem si dala roční odklad a rozhodla se pokračovat dálkově. Věřila jsem, že když nebudu muset do školy denně, nebudou mé úzkosti tak ochromující. Problémy se ale zhoršovaly. Nakonec jsem byla donucená konzervatoř ukončit nadobro.
A co bylo pak?
Šla jsem pracovat do fabriky, kde mým problémům třísměnný provoz vůbec nepřilepšoval. Spadla jsem na 39 kilogramů, což bylo při mých 173 centimetrech dost málo. Tehdy jsem si naplánovala sebevraždu. Skončila jsem v ústavu duševního zdraví. Paradoxně to bylo období, za které v životě nejvíc děkuji. Byl to běh na dlouhou trať a jakékoli chození do zaměstnání bylo pořád nepředstavitelné. Kvůli sociální fóbii jsem dostala částečný invalidní důchod.
Jak se vám žilo z invalidního důchodu?
Snažila jsem se najít si nějakou práci aspoň na pár hodin, ale každý můj pokus končil fiaskem. Pak se mé zdravotní problémy začaly vracet. Před každou komisí, která rozhodovala o mém invalidním důchodu, jsem si připadala jako simulant. Zůstávala jsem doma a zkoušela rozjet své vlastní podnikání.
A jak to dopadlo?
Měla jsem dostatek prostoru pracovat sama na sobě, snažila se nevystavovat se přemíře stresu a můj stav se začal zlepšovat. Po čtyřech letech mi invalidní důchod vzali. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych nepotkala svého budoucího manžela, díky kterému jsem mohla zůstat doma. Měla jsem obrovské štěstí. Kdybych do práce musela, asi bych opět skončila v nemocnici a musela vyžít z částečného invalidního důchodu. Neumím si představit, že tak žije někdo, kdo nikoho nemá, navíc se musí starat třeba o malé děti.
Lidí s podobnými problémy neuvěřitelně přibývá a věková hranice se neustále snižuje. Čím si to vysvětlujete?
Lidé žijí nezdravě, ve stresu, uspěchaně, a to s sebou přirozeně přináší emoce plné strachu, bolesti, které potlačujeme. Potlačená emoce se však, jak je známo, vyvalí někde jinde, projeví se na těle. Navíc se o těchto „nemocech“ málo mluví a je to stále jakési tabu. Každý si zažívá nějaká svá traumata, někdo se s nimi vyrovnává líp, někdo hůř.
Sleduji váš Instagram i vaše příspěvky na Youtube. Snažíte se pomáhat lidem, kteří jsou na tom stejně, jako jste byla vy. Nebyla by i to cesta, jak si vydělat?
Youtube i Instagram určitě výdělečně zajímavé jsou, ovšem pro lidi, kteří na něm pracují poctivě, každý den, natáčí a dávají příspěvky pravidelně. Pro člověka, jako jsem já, tato činnost finančně zajímavá rozhodně není.
Proč ne? Řekla bych, že podobnými zdravotními problémy dnes trpí obrovské množství lidí, takže podobné posty vyhledávají.
To ano, ale nedosáhla jsem na počet sledujících tak, aby přilákal jiné firmy, které by se mnou chtěly spolupracovat a za to mi platily. Určitě by se mi líbilo mít z této činnosti peníze, ale já toužila živit se kreslením a psaním. Youtubu i Instagramu jsem se tedy věnovala jen sporadicky, což není pro výdělek úplně dobrá strategie.
Jak to vlastně chodí na zmíněných sociálních sítích?
Pro výdělek musíte mít neustálý přísun sledujících, který zajistí, že se na vašich stránkách budou často objevovat reklamy. To mě ale nebavilo. Nechtěla jsem točit způsobem „honem, honem, něco vymysli, musíš si vydělat“. Chtěla jsem lidem předat to, co v danou chvíli cítím. Mé příspěvky proto nebyly pravidelné. Obecně platí, že když má youtuber pár týdnů, měsíců nějaké prostoje, většinu to lidi přestane bavit a na váš kanál přestanou chodit.
Youtube tedy není cesta. Začínáte jít po nové cestě, co všechno chystáte?
Chystám toho opravdu mnoho, mám spoustu vymyšlených projektů, které mě hravě zabaví na dalších deset let. Nejenže vyjde má další knížka, ale chystám i sbírky básniček - cyklus jaro, léto, podzim, zima, které budou nenuceně děti učit, co v jakém období roste nebo která zvířátka jsou s tím kterým obdobím nejvíce spojená.
Mám také rozepsané další dvě knížky pohádek a právě ilustruji knížku na zakázku. Protože však už je jedna moje kniha v oběhu, soustředím se hodně na to, jak ji prezentovat. Chceme udělat u nás na farmě malé muzeum, kde by mohli lidé vidět mé loutky, které se vážou na příběhy z mých knížek. Je to ale zatím ve fázi plánů.
Na kolik vás vyšly vstupní investice, respektive, kolik stojí autora jeho knížka a jaký je jeho zisk?
Pro psaní a tvorbu knihy je důležitý příslušný webový program. Protože nemám na to pořídit si ho napevno, platím měsíčně online verzi za 800 korun. Kdybych měla počítat i štětce, papíry, barvy, pera, inkoust, tak už jsme bezmála na sedmi tisících. A aby vůbec nějaká kniha vznikla, musím zaplatit korektury textu, což vychází mezi padesáti a sto korunami za stránku. Za práci grafika zaplatím dvacet až třicet tisíc a konečně tisk knihy v nákladu za patnáct set kusů vyjde na sto tisíc.
Pokud bych sáhla po nějakém lepším papíru, bylo by to dražší. Naštěstí nemusím platit ilustrátora. Když pak knihu nabídnu za 350 korun, 55 procent z toho dám distributorovi, něco málo na reklamu, takže mám zisk z jedné knihy asi padesát korun.
Myslíte si, že vás vaše nová práce uživí? Máte nějaké představy o tom, jak se to bude vyvíjet?
Netuším. Konkurence je obrovská a záleží hlavně na tom, jak budu svou práci propagovat a navazovat na další činnosti. Každopádně je to věc, kterou miluji, neskutečně mě nabíjí a věřím, že tu lásku, kterou do pohádek i kreslení dávám, budou cítit i čtenáři. Proto nechávám věci plynout a věřím, že co má přijít, to přijde.
Své knížky si sama ilustrujete. Kde se inspirujete?
Je to má vášeň a prostě to pořád zkouším a zkouším. I proto sleduji kreslíře, snažím se zjistit, jak na to jdou oni a zkouším to po svém. Mým největším vzorem je však Jiří Trnka. Už jako dítě jsem milovala jeho Zahradu a vyrůstala jsem na jeho loutkách v pohádce Broučci. Ta fascinace mi zůstala dodnes a neskutečně mě to nabíjí.
Co musí autor udělat, aby mu někdo vydal knížku?
S manželem jsme si knihy financovali sami a zatím máme v plánu to tak dělat dál. I když to není zrovna lehká cesta. Mám svou vlastní představu o tom, jak by měla knížka vypadat, mám své sny z dětství a své vzory. Navíc je tu ta realita, že má autor pouze 10 procent ze zisku, když se jeho kniha prodá. Při představě, že si vše dělám sama a dostanu pouze deset procent, se moje sny o tom, že bych se mohla život jako spisovatelka a ilustrátorka, rozplývají někde v dáli. Proto jsem zvolila tuto cestu. Je riskantnější, ale se světlem na konci.
První knížku jste už vydala. Jaký byl o ni zájem a jaké závěry jste si z toho pro sebe udělala?
Kniha se teprve teď začala prodávat prostřednictvím distributorů, tam ještě přesné výsledky nevím. Náš první náklad však byl tři sta kusů. K mému překvapení byl o tuto knížku, a to bez jakékoli reklamy, hezký zájem. Lidé mi dokonce začali posílat fotografie jejich dětí s knihou. Pro mě jako pro začínajícího autora to byla krásná zpětná vazba. Teprve po této zkušenosti jsem se rozhodla oslovit distributora, který se mi ozval velice rychle. Takže se udělal dotisk a na výsledky teprve čekám.
Teď chystáte druhou knihu, co si od ní slibujete?
Kniha by měla vyjít z tiskárny v říjnu a brzy na to jít i do prodeje. Tentokrát ji chceme vydat v nákladu 1 500 kusů. Mám z ní velkou radost, a to jak z příběhu, tak z kreseb. Napsala jsem ji téměř jedním dechem a byla to krásná spolupráce s mým manželem, který se mnou prožíval každý můj nápad, nadšeně souhlasil a moc mě podporoval. V tomto příběhu je schované velké poselství, které se tak trošku spojuje s mou činností na Youtube, kde jsem se snažila pomáhat lidem.
Máte krásný hlas, namlouváte meditace, zpíváte? Neuvažujete o tom, že byste začala vydávat i CD s meditacemi a se zpěvem?
Je to zvláštní, že jsem to tak sama nikdy nevnímala, ale říká mi to hodně lidí. O něčem takovém neuvažuji. Meditace i zpěv chci i nadále dávat na Youtube, aby si je každý mohl podle libosti pouštět. Ale kdysi jsem namluvila i pár svých pohádek, takže kdo ví, třeba se jednou dostanu i k něčemu takovému. Zatím si to však neumím moc představit, protože profesionální nahrávka by obnášela nahrávání ve studiu a na to se úplně necítím.
