V létě se pětadvacetiletý útočník stal největší posilou Slovácka, kam přišel z FC Eindhoven, za který v loňském neúplném ročníku druhé holandské ligy jedenáctkrát skóroval.
„Už jsem ve své kariéře ušel kus cesty, potkal mnoho skvělých hráčů a viděl jejich nejrůznější životní osudy. Jsem vděčný, že můžu být ve Slovácku, a těším se, co mi zdejší angažmá přinese,“ říká Cicilia pokorně v rozhovoru pro iDNES.cz před sobotním ligovým startem, který obstará krajské derby Zlína se Slováckem.
Jaké byly vaše fotbalové začátky?
Moji rodiče chtěli pro mě a o dva roky staršího bratra lepší budoucnost, tak jsme se všichni přestěhovali z Curacaa do Nizozemska. Byly mi čtyři roky a rovnou jsem začal hrát fotbal za lokální klub na jihu země.
Od chvíle, co se s vámi rodiče přestěhovali do Nizozemska, jste se vždy cítil jako Evropan, nebo někdy přišly i myšlenky na návrat do Karibiku?
Jsem Hollander, jak my říkáme. Muž z Holandska. Je to tím, že mi při příchodu byly jen čtyři roky.
Útlé dětství v Curacau si nepamatujete?
Vybavuji si pár fragmentů. Třeba jak jsem několikrát s tátou vyrazil rybařit. Taky vím, že jsem měl malou želvu, které patří mezi tamní typická zvířata. Ale jinak mám dětství spjaté jen s Holandskem.
Zlín - SlováckoSobota 17.00, sledujte online |
Dostal jste se od té doby do Curacaa?
Nikdy. Třeba můj táta ano, ale já jsem tam ještě nebyl. Bohužel. Ale vím, že to jednou přijde.
Je to přece krásná dovolenková destinace.
Já vím. (směje se) Všichni lidé kolem mě, kamarádi, kteří už tam byli, mi popisují, jak tam rozhodně musím vyrazit. Posílají mi fotky, přehrávají videa. I moje babička a další příbuzní, kteří tam žijí, mě lákají. Mám představu, že příští léto by se to mohlo podařit.
Třeba i dřív. Pomoct vám může pozvánka do tamní reprezentace.
Už jsem jednou nominovaný byl, když jsem hrál za Eindhoven, ale den před odletem jsem si v zápase s Ajaxem po 60 minutách poranil podkolenní šlachu a musel jsem se ze srazu národního týmu omluvit. Tak třeba si řeknu o další nominaci teď ve Slovácku.
Jaký je cíl reprezentace?
Asi jako u každé země - zažít někdy účast na mistrovství světa. Ale do té doby se stále zlepšovat a zahrát si Zlatý pohár CONCACAF (mistrovství Severní, Střední Ameriky a Karibiku).
„Ve vzduchu snad něco uhraju a ani nohama to není úplně špatné.“
Jeden hráč z Curacaa už v české lize působil, útočník Gino van Kessel byl na podzim 2016 ve Slavii, nyní hraje za Olympiakos Nikósia. Konzultoval jste s ním přestup do Slovácka?
Nikdy jsem s ním nemluvil, ještě se neznáme. Ale měl jsem poznatky od různých lidí, že česká liga má velice dobrou úroveň. Neváhal jsem.
Přišel jste z druholigového FC Eindhoven. U městského rivala, prvoligového PSV, působí odchovanec Slovácka Michal Sadílek. Sehrál on ve vašem přestupu nějakou roli?
Spíš to byl jeden z dílků skládačky. Neznáme se, nemluvil jsem s ním, ale věděl jsem, že jeho bratr Lukáš ve Slovácku působí. A takové jakoby maličkosti jsou při rozhodování vždycky dobré.
Slovácko o vás mělo zájem už před rokem a půl. Překvapilo vás, že se nyní ozvalo podruhé?
Když angažmá nevyšlo napoprvé, myslel jsem si, že už je ta možnost pryč, protože Slovácko tehdy vzalo jiného útočníka. Že mě pak sledovali i nadále a teď po mně i sáhli, to mě moc potěšilo. A o to jednodušší bylo říct ano.
Rigino CiciliaNarodil se 23. září 1994 ve Willemstadu, hlavním městě karibského ostrova Curacao, který spadá pod Nizozemské království. Od čtyř let žil s rodiči v Nizozemsku. Většinu mládežnického věku prožil v klubu Roda JC Kerkrade, hrál i za ligový tým. Po hostování v RKC Waalwijk zamířil do anglického Port Vale, působil i v litevském FK Suduva, se kterým získal dva mistrovské tituly. Poslední rok strávil v druholigovém nizozemském FC Eindoven, za který ve 28 zápasech vstřelil 11 branek. V létě podepsal dvouletou smlouvu ve Slovácku. V dresu Curaçaa odehrál jen dva zápasy za mužstvo do 20 let, na první start za seniorský národní tým čeká. Měří 197 centimetrů. |
Co jste o Slovácku věděl?
Upřímně, moc ne. A v Česku jsem předtím nikdy nebyl. Znal jsem samozřejmě Slavii Praha a další kluby, které hrály Ligu mistrů nebo Evropskou ligu. Samotnou českou ligu jsem ale nikdy neviděl.
Jaké byly první dojmy po příjezdu?
Trošku se mi vybavily vzpomínky na Litvu, protože některé budovy a ulice jsou lehce podobné. A taky mi to připomínalo Německo, které znám. Zkrátka mi to tady připadalo povědomé. A příjemné. Nemám přitom problém se životem mimo metropole. Osobně preferuji život na klidnějších místech, jako je třeba Hradiště, odkud se dá do velkých měst kdykoliv zajet.
A jak po měsíci přípravy hodnotíte mužstvo?
Viděl jsem už jeden z tréninků na konci minulé sezony, před odvetným zápasem play off proti Bohemians. Trénink měl velice dobrou úroveň. A okamžitě jsem toužil se na tu úroveň taky dostat. Oproti druhé holandské lize je to přece jen posun.
V čem?
V Holandsku je fotbal založený hlavně na technice, musíte mít skvělý první dotyk míče, každá zkažená přihrávka je problém. Tady vnímám, že zásadní je výsledek. A toho můžeme dosáhnout jen tehdy, když budeme zvládat všechny fotbalové atributy.
Trenér Martin Svědík je taky známý pro svou...
Vznětlivost? (směje se) V prvním přípravném zápase proti Blansku jsem seděl na lavičce vedle něj, tak jsem viděl, že když se mu něco nelíbí, dokáže docela zakřičet.
To asi souvisí i s tím, co jsem měl na mysli já. Má na hráče velké nároky.
Ale to je správné. A netýká se to jen výkonnosti, ale i kondice. Slovácko chce hrát náročný fotbal, hráči na to musí být fyzicky připravení. Takže tréninky, obzvlášť teď v době předsezonní přípravy, bolí. Platí to tak všude, ale řekl bych, že intenzita je tady nejvyšší z toho, co jsem kde zažil. Podobná byla snad jen v Anglii.
V čem je hlavní síla týmu?
Především jsme hodně soudržní, jeden druhého okamžitě zastoupí, když je potřeba.
Start vám vyšel, v prvních třech přípravných zápasech jste dal dohromady čtyři góly.
Člověka to samozřejmě povzbudí. Útočník je od toho, aby skóroval. Hlavně doufám, že v tom budu pokračovat v lize, abych pomohl Slovácku.
Jaké máte cíle pro sezonu?
Hrát co nejvýš. Už v minulé sezoně nebyla Evropská liga zase tolik vzdálená, bylo by krásné se o ni porvat letos.
Vy už jste si evropské poháry zahrál při angažmá v litevském FK Suduva. Jak na to vzpomínáte?
O litevské lize ani o samotném klubu jsem při příchodu nic nevěděl, ale hráli v té době Evropskou ligu, takže jsem neváhal. A bylo to moc povedené působiště. Krátce po mém příchodu jsme se stali mistry pro rok 2017 a další rok v létě jsme si tak zahráli Ligu mistrů. To byla obrovská zkušenost. V prvním zápase prvního kola kvalifikace proti kyperskému Apoelu Nikósia jsem za devatenáct minut nastřílel hattrick. Ve druhém kole nás pak čekala Crvena Zvezda Bělehrad, od začátku bylo vidět, že jsou na trošku jiné úrovni. Po vyřazení jsme šli do třetího předkola Evropské ligy, kde jsme přešli přes Spartaks Jurmala z Lotyšska, v závěrečném kole o postup do základní skupiny nás ale čekal Celtic Glasgow...
„Měl jsem poznatky, že česká liga má velice dobrou úroveň. Neváhal jsem.“
To musel být zážitek.
Doma jsme hráli 1:1, což bylo skvělé, ale když jsme před odvetou vstoupili do Celtic Parku, byl to pro nás tak nový zážitek, že člověk cítil, že už jsme prohráli. (směje se) V Litvě na nás chodil jeden dva tisíce lidí, na špičkové zápasy maximálně čtyři pět tisíc. Na Celticu bylo v hledišti 44 tisíc diváků. Prohráli jsme 0:4.
Předtím jste působil i v Anglii. Jaké bylo angažmá v Port Vale?
Vždycky jsem o hraní v Anglii snil a byla to velice dobrá zkušenost. Angažmá začalo velice dobře, usilovali jsme o postup z League One (třetí anglická liga) do Championship. Trenérem byl Portugalec Bruno Ribeiro, který po nás chtěl opravdový fotbal, žádné kopni a běž, jak je v Anglii zvykem. V polovině ročníku ale místo něj nastoupil anglický kouč Michael Brown, který chtěl hrát jen s anglickými hráči tradičně na nákopy. Jedenáct cizinců včetně mě se snažil přinutit k odchodu, tak jsme dokonce dostali odstupné. Byl jsem čtyři měsíce bez angažmá, až se objevila Litva.
Můžete popsat svou hru? Vzhledem k tomu, že měříte téměř dva metry, předpokládám, že budete silný ve vzdušných soubojích.
Nebudu tvrdit, že jsem nejlepší hlavičkář na světě. Ve vzduchu snad něco uhraju, ale myslím, že ani nohama to není úplně špatné. A nejsem jen vyloženě hrotový útočník, rád útočím i ze stran.
Jak jste zapadl do hráčské kabiny Slovácka, ve které jsou víceméně samí Češi?
Česky samozřejmě ještě neumím, ale řadu slov už jsem pochytil. Hlavní trenér mluví česky, takže mi to ostatní překládají, ale chci se jazyk naučit, je to dobré pro adaptování se. Není to lehké, ale budu se snažit. Mluvím s ostatními anglicky, navíc kondiční kouč, Michal Kadlec nebo Milan Petržela hovoří i německy.
Stejně jste to měl i v Litvě?
První slova, jež jsem uměl, byly samozřejmě vulgarity, které mě naučili spoluhráči. (směje se) Fotbalové pojmy jsem se naučil, tam ale zároveň hlavní trenér mluvil rusky a hráčům do litevštiny a mně do angličtiny to překládal asistent. Takže to vlastně byla podobná situace jako teď ve Slovácku.
V Uherském Hradišti jste sám?
Ano. Ale rodina mě určitě přijede navštívit. A přítelkyně taky. Má pracovní povinnosti, je zdravotní sestrou v jedné německé nemocnici, takže tady se mnou trvale být nemůže.
