Ač se na všem letos podepsal covid19, po Kunderově a Morávkově Ptákovině a Strýčkovi Váňovi jde o třetí - a poslední - vrchol 135. sezony hradeckého Klicperova divadla.
Americká klasika, ať už starších dramatiků Arthura Millera či Tennessee Williamse, nebo mladšího Edwarda Albeeho (1928 - 2016) vládne nejen hloubkou, ale i jakousi formální dokonalostí, jíž se nevyplácí vzpírat, neboť přediva slov bývají křehká a každý polotón hraje.
Hra Kdo se bojí Virginie Woolfové měla a má od roku 1962 bezpočet divadelních verzí, ta nejslavnější je však filmová, v roce 1966 ji natočil Mike Nichols. K ní Hábova verze přímo odkazuje.
Na jednoduché scéně Adriany Černé s náznakem bytu, plného „nedopitých sklenic“, jsou obří warholovské portréty dvou hlavních protagonistů stylizované do Elizabeth Taylorové a Richarda Burtona. I začátek se o ně chytře opírá.
V Hábově citlivém pojetí, k němuž náleží i muzika Jindřicha Čížka, se spíš než absurdní, jak se často o Albeeho klenotu mluví, hra stává strhujícím realisticky psychologickým dramatem, černou komedií propité noci dvou párů. A to ve starosvětsky uctihodné stopáži bezmála tří hodin.
Americké atributy žánru 50. a 60. let - univerzita, ambice, idealismus, kariéra, moc či sebeúcta - nepůsobí uměle a zastarale, ve znamenitém překladu Jiřího Joska hrdinové mluví současným jazykem o současných věcech, aniž by se tlačilo na krátkodeché aktualizace. Z několika zcizujících i odlehčujících nápadů nečiší nahodilost, každé gesto i výkřik mají smysl. Kouzelná je lednička, z níž se při vzpomínce na New York line jazz.
Michal Hába slouží Albeemu a hlavně hercům, jimž kraluje Filip Richtermoc v „burtonovské“ roli historika George. Tatam je někdejší až verbířská rozmáchlost, do níž býval nucen, zkušený herec až démonického charizmatu váží každé slovo, každou intonaci s ohromným citem pro detail, aniž by propadl pokušení tlačit na humor. Má ho v sobě stejně jako krutost i láskyplnou péči.
Nezapře silnou jevištní osobnost stejně jako jeho protihráčka Zora Valchařová Poulová v roli Marthy, podobně kruté, možná ještě více, i milující. Jejich gradující střety mají až fyzický citelný kalibr nejjedovatějšího sarkasmu a nejostřejší ironie, herečce stačí gesto, aby otřásla i nejpevnějším mužským sebevědomím.
Oba na sebe slyší a diváku skýtají požitky nejsilnější. Ač by se zdálo, že naopak, mladinký pár Honey a Nick, tedy Anna Peřinová a William Valerián, to mají o to těžší, ale zvládají to výtečně, ať už v zajetí alkoholu, nebo coby zaskočené terče zvrácených her Marthy a George.
První repríza byla příslibem, že Klicperovo divadlo má moderní hereckou inscenaci, která může zrát až k dokonalosti. Snad to diváci dovolí.
