Už je to pět let, co se z Jana Bulise stal, jak on sám říká, taxikář na plný úvazek. „Děti sportují, mají tréninky, takže je vozím. V porovnání s hokejem je to relax, i když se i za volantem občas dokážu naštvat a zanadávat si,“ přiznává s úsměvem 42letý Bulis.
Pardubický odchovanec odehrál 552 zápasů v NHL, načež strávil osm let v Rusku. Na jednu sezonu si odskočil také domů do Pardubic, aby pomohl vybojovat extraligový titul. V roce 2006 reprezentoval Bulis na svých prvních a zároveň posledních dvou velkých mezinárodních akcích.
Zatímco na olympiádě v Turíně sestava nabitá hvězdami z NHL získala bronz, o pár měsíců později musel trenér Alois Hadamczik před šampionátem v Rize počítat jednu omluvenku za druhou. „I já jsem se trochu kroutil, byla to strašně dlouhá sezona. Ale když jsem viděl, kolik kluků už odřeklo, rozhodl jsem se jít do toho,“ vzpomíná Bulis na mistrovství, kde Češi šokovali postupem do finále.
Zapomenutí medailistéiDNES.cz nabízí sérii rozhovorů s méně známými medailisty z hokejových MS, o jejichž kariérách a životě po nich není tolik známo. |
Sestava v Rize nemohla být v porovnání s olympiádou odlišnější, že?
Už když jsme odjížděli, tak jsem zaznamenal nějaké komentáře, proč tam vůbec jedeme, s takovýmhle týmem... Z NHL nás tam už bylo jen pár, zbytek byl posbíraný v Evropě. Základní skupinu jsme nějak prolezli, z té osmifinálové jsme pak šli až ze čtvrtého místa.
Pak jste ale v play off vyřadili dva velké favority – Rusko a Finsko.
To byl asi náš největší úspěch. S Rusákama (4:3P) ve čtvrtfinále čaroval v bráně Hnilda (Milan Hnilička), i s trochou štěstí jsme ustáli jejich obrovský tlak. Když se nám ale povedlo ubránit tak dominantní tým s mladými Ovečkinem a Malkinem, začali jsme si víc věřit. To nám pomohlo i v semifinále proti Finům (3:1). Ve finále už jsme ale neměli šanci, Švédové nám nepůjčili puk (0:4).
Švédští hokejisté tehdy jako první vyhráli olympiádu i MS v jednom roce. Byli tehdy skutečně tak dominantní?
Pamatuju si, že mi tehdy jejich hra nedala spát. Byli naprosto sehraní, věděli o sobě naslepo. Vyrazili jste napadat jednoho, ten mezitím přihrál poslepu přímo na hokejku spoluhráče. Není divu, že ve finále na mistrovství jsme si nevytvořili skoro nic.
I tak jste ale brali stříbro, což je pro dnešní reprezentaci hodně vzdálená meta. Motivovaly vás tehdy v Lotyšsku i posměšky před turnajem?
Já to tehdy ani tolik neprožíval. Počítače jsme tam neměli, mobily toho tenkrát moc neuměly, maximálně jsme si něco mezi sebou pověděli v kabině. Ale určitě nám to pomohlo v tom, že jsme se semkli. Nikdo nečekal, že se vrátíme se stříbrnými medailemi.
Hokej u leduPoprvé od druhé světové války se stalo, že se nekoná mistrovství světa v hokeji. Tentokrát byl sportovní svátek, který mělo hostit Švýcarsko od 8. do 24. května 2020, zrušen kvůli pandemii nového typu koronaviru. Redaktoři serveru iDNES.cz proto po tuto dobu připravili unikátní obsah – seriál Hokej u ledu, jenž nabídne historická ohlédnutí, analýzy, rozhovory a komentáře. |
V létě 2006 jste přestoupil z Montrealu do Vancouveru, po jedné sezoně v dresu Canucks jste ale v 29 letech opustil NHL nadobro a zamířil do Ruska. Proč?
Popravdě jsem nikdy nepočítal s tím, že do Ruska půjdu. Ale dostal jsem z Mytišči nabídku, která se neodmítá. Druhá věc je, že předtím došlo k nedorozumění s agentem. Nechci zabíhat do detailů, ale abych to zkrátil: místo dvaceti nabídek z NHL ke mně v létě 2006 nakonec došla jen ta jednoletá od Vancouveru. Měl jsem tam hrát vedle Sedinů, nasbírat ještě víc bodů. Jenže to nevyšlo a tím se pro mě NHL uzavřela.
Nedorozumění, které hráči otočí kariéru.
Ale zaplaťpámbů za to, nemůžu na Rusko říct vůbec nic špatného. Vydržel jsem tam nakonec osm let. Jakmile nejste tolik nároční na život, v pohodě si zvyknete. Měl jsem oporu i v manželce, která za mnou jezdila. Ale taky vím o Švédovi, se kterým jsem hrál v Atlantu, a když za ním dorazila manželka, po týdnu řekla, že už tam nikdy v životě nepřiletí. (směje se)
V podmoskovském Mytišči a Čeljabinsku jste odehrál shodně po čtyřech sezonách. Ke konci už jste ale míval v červenci deprese z blížícího se přípravného kempu. Byla kariéra daleko od domova úmorná?
Určitě. Fyzicky jsem na tom byl celkem dobře, ale po psychické stránce nastal klasický syndrom vyhoření. Když máte doma děti a ony vám na začátku prázdnin brečí, ať neodlétáte, je to těžké… Bylo to čím dál horší, navíc už jsem toho měl po krk i v Čeljabinsku. Měli jsme tam jádro veteránů, na poslední sezonu 2014/15 k nám ale přivedli finského trenéra, jmenoval se Karri Kivi. Přiletěli jsme a on nás začal znova učit hokej. Začal nám zakazovat nahrávku bekhendem, že to prý centr nesmí dělat. To jsem slyšel poprvé v životě, v NHL jsme naopak museli být univerzální na obě strany. Z toho všeho jsem byl tak vystresovaný, že jsem si řekl: Už ani náhodou!
O nálepce defenzivního útočníka„Záleží, co z vás udělají nebo s kým hrajete. Na začátku kariéry v NHL na mě kvůli mým zraněním zbyla role defenzivního útočníka a sedla mi. V Montrealu jsem byl defenzivní, ale během výluky jsme v Pardubicích s Milanem Hejdukem a Michalem Mikeskou vyhráli bodování celé extraligy. V Rusku jsem hrál první a druhou lajnu, chodil jsem na všechny přesilovky.“ |
A to jste dodržel beze zbytku.
Je to vidět taky na tom, že si nejdu zahrát ani hokej pro srandu s veterány, protože mě to absolutně nebaví a nic mi to neříká. Jiná věc je podívat se v televizi, zajímavé zápasy si nenechám ujít. Ale jít si zahrát? Výzbroj mám na půdě už pátým rokem a bude tam dál.
Váš syn ale hokej hraje, nebo ne?
Ten už to zabalil před dvěma lety. Nechal jsem to na něm, byl to jeho výběr. Bylo mu třináct a čuchl si k bojovým sportům, takže se teď už akorát pere.
Místo přihrávek si s ním teď můžete dát tak leda férovku.
Já už se na něj bojím zvýšit hlas, jsem opatrný. (směje se)
Neuvažoval jste po návratu z Ruska ještě o angažmá v Pardubicích?
Byl jsem v kontaktu s lidmi z klubu, kterým jsem řekl, že když budu mít chuť, budu hrát jedině doma, v Pardubicích. Nešlo vůbec o kontrakt nebo o peníze, ale mě hokej prostě přestal bavit. Rok mě vydrželi lákat, až jsem nakonec oznámil, že už určitě pokračovat nebudu. Chtěl jsem mít klid.
Jan Bulis dnes.
Co teď vlastně děláte?
Vůbec nic! Starám se o děti, o své finance. Udržuju se sportem, chodím si zahrát golf nebo zacvičit do posilovny, to mi nikdy nedělalo problém.
Žádná funkce spojená s hokejem by vás nelákala?
Vůbec ne. Já má rád svůj klid, a lidé, kteří mě znají, to o mně vědí. Kolikrát ani neberu telefony. Nedovedu si představit být nějakým manažerem nebo skautem, aby mi volali hráči, že mají nějaké problémy, být v kontaktu s týmy… to není nic pro mě.
A co trénování dětí? Po boku syna jste si to před pár lety vyzkoušel.
Ono je to těžké. Jak se u nás říká, v zemi je deset milionů trenérů, na všechny sporty. To přesně sedí. Rodiče strašně moc zasahují do práce trenérů, až mi přijde, že každý z nich musel hrát hokej, fotbal nebo tenis. Pak zjistíte, že ten člověk v životě nestál na bruslích nebo neudrží raketu. Ale i tak vám říká přesně, co máte dělat. To je největší zlo českého sportu. Rodič, který nikdy nehrál, nemůže radit svému dítěti na úkor trenéra. To mi vadilo, viděl jsem to na sportovištích a není to nic pro mě. Ve sportu chybí úcta. Nemám to zapotřebí.
