Takhle zvláštní sezonu asi nepamatujete, je to tak?
Určitě nepamatuju, to asi nikdo. Ať se jedná o odklad olympiády, nebo dalších věcí, to tady ještě nebylo. Teď to vypadá, že sezona bude pokračovat až někdy v létě, každý s tím bojuje.
A psychika dostává zabrat. Máte za sebou dlouhou zimní přípravu a ta teď vlastně pokračuje.
Samozřejmě, z tohohle hlediska je to náročné pro všechny. Měla být olympiáda, všichni se těšili, upínali se k ní, hlavně proto koronavirus přišel v asi nejhorší rok, co mohl. Teď vlastně nevíme, kdy se co rozběhne, za jakých podmínek… Ta nejistota spojená i s financemi tam určitě je. Nikdo neví, co od toho očekávat.
Pro vás to navíc měla být poslední sezona.
Měla. Na jednu stranu je to špatně, na tu druhou už to ani nějak extra neřeším. Netrápím se tím, co bude nebo nebude za rok, už jsem docela uvolněný. Ne že by mi na tom nezáleželo, ale asi mě to nevyřadí ze života.
Vypadáte smířeně. Jako kdyby hry v Tokiu už pro vás byly jen bonusem?
Asi tak. Ono to tak vlastně i bylo, protože šance na druhé kvalifikační místo (za Ondřejem Cinkem) byly tak 50 procent. První závod jsem navíc objel nemocný, nevypadalo to dobře. Teď mám vlastně druhou šanci, ale je to zase o rok dál. Taky je otázka, jestli olympiáda za rok bude, už jsem slyšel hlasy, že se neví, jestli to zvládnou. Proto mi nezbývá nic jiného než čekat a řešit situaci podle toho, co se bude dít. Sám nevím, jestli tomu budu chtít dávat další rok, zatím jsem o tom nepřemýšlel. Dívám se před sebe jen pár měsíců, na podzim se rozmyslím, co bude dál.
Chystal jste se nejprve na Cape Epic, ten vám zrušili. Zrušili i Světového poháry, všechno ostatní. Ani teď nevíte, kdy přesně sezona začne. Je hodně těžké tomu přizpůsobit trénink i motivaci?
Určitě je. U mě není problém v tom, že bych na kolo nevyjel, pořád mě to baví. Spíš jde o kvalitu - člověk se nedokope ke kvalitnímu tréninku, je to spíš taková udržovačka. Dám příklad.
Povídejte.
Když tři dny v kuse prší, vyjedete ven první den, ale další dva dny už je to takové polovičaté, protože se vám nechce, když nevíte, na co se vlastně chystáte. Chybí tam ta motivace, že bych šel do deště, byl v něm tři hodiny… Dost to připomíná zimní období, kdy se udržuju a čekám, až budu moct trénink nastartovat do intenzit. Ale takhle to je. Nejsem ve stadiu, kdy bych se trápil a ležel v depresích, to ne.
Právě s intenzitami, zrychlující disciplínou cross-country jste se trochu trápil už v minulých letech. Teď to bude o to horší, když vám budou chybět závodní kilometry, je to tak?
Určitě jo, ty budou chybět všem, kór mně. Nejsem nejmladší, budu se muset do toho dostat, na což budu mít dva měsíce času, což je dost. I tak to bude nejdelší období bez závodů.
Pamatujete si, kdy naposledy jste tak dlouho nezávodil?
V roce 2016 jsem si zlomil na začátku sezonu ruku. O dva roky dříve zase čéšku, to bylo podobné. Jedno zranění bylo na konci února, druhé na začátku března. Ale pořád jsem už v polovině dubna byl na kole a závodil, tohle bude o dost delší.
Možná nejdelší od té doby, co na kole závodíte.
Určitě jo, takhle to vychází.
Olympiáda v Tokiu by pro vás byla už pátou. Vzpomenete si ještě na tu první v Aténách?
Samozřejmě. Už je to dlouho, ale vzpomínky mám. Pamatuju si na závod, jak byl náročný, a pak i na velikost té akce. Něco slyšíte v televizi, ale když jste na místě, uvědomíte si, jak obrovská akce to je. Každý si poprvé tak trochu sedne na zadek, kouká kolem sebe a nechápe, jak obrovská olympiáda je. Potkáváte se s lidmi v olympijské vesnici, jídelně, vidíte všechno z bezprostřední blízkosti, vystrčíte hlavu ze své disciplíny, to je fajn.
Co se vám vybaví z Pekingu o čtyři roky později?
Pamatuju si, jak jsem jel z prvního tréninku na trati přes celý Peking na kole. Bylo to plus minus rovně, nejel jsem ani podle mapy, to nešlo, jen jsem si hlídal odbočku, světovou stranu, to bylo hodně zajímavé. Celkem to bylo asi 30 kilometrů skrz město, kdy jsem pochopil, jak obrovský Peking je. Byl to taky můj první závod v Asii, všechno pro mě bylo nové a obrovské. Tehdy to byla nejdražší olympiáda a to, co jsem znal z Atén, tak tady bylo dvakrát větší, fakt megalomanská akce. Bílými ručníky utírali v olympijské vesnici chodník. Trochu jiný svět.
Pak přišlo senzační londýnské zlato v poslední den her. Ty jste si tak asi moc neužil, když všichni kolem slavili a vy jste se musel pořád koncentrovat na svůj závod, ne?
Bylo to tak. Naštěstí jsme bydleli stranou, protože jsme všechno obětovali závodu. Bydleli jsme mimo olympijskou vesnici, pár kilometrů od trati a do vesnice jsem se dostal až po závodě, asi kolem osmi hodin večer. Dali jsme si pivo a druhý den jsme letěli. Olympijská vesnice byla hodně z vlaku, rychlovka, ale užil jsem si to, mám i tak super vzpomínky. Jako celek to bylo perfektní.
STŘÍBRO Z RIA. Jaroslav Kulhavý je na snímku vlevo
V Riu byly lepší stříbrné oslavy?
V Riu jo, i když to bylo trochu podobné, protože jsme měli závod na programu asi předposlední den. Po zkušenostech z Londýna na nás ale Český dům čekal, takže když jsem přišel, ještě to neměli sbalené (smích). Udělali jsme si menší večírek, užili jsme si to i s ostatními sportovci. Sice jsem nebyl týden ve vesnici, ale po příletu do Čech jsem potkal další kamarády, známé, bylo to fajn. I ty poslední dny mají něco do sebe.
A teď mělo přijít Tokio. I některé sponzorské smlouvy jste podepisoval na čtyři roky právě kvůli olympiádě. Může to teď být problém?
Samozřejmě může. Nějaké sponzorské smlouvy se budou v tomhle roce krátit, a i ten další rok bude hodně náročný. Když vidím, co se děje kolem, nevidím to moc pozitivně. Firmy budou jako první šetřit na sponzoringu a podpoře sportu. Ani zákony nemáme postavené tak jako v některých západních zemích, aby se firmám více vyplatilo dávat do sportu více peněz. Není to nic příjemného, uvidíme za pár měsíců.
Čistě hypoteticky: Je možné, že by se vás už další sezona netýkala?
Možné to je, v tuhle chvíli nemám plán. Bude záležet na tom, jestli budu mít chuť pokračovat, a taky na tom, kdy budu chtít ukončit kariéru. Jestli to ještě protáhnu přes zimu, nebo se rozhodnu, že budu dělat něco jiného, co mě bude naplňovat. Teď je to těžké říct. Až začnou závody pokračovat, bude to jiné. Zatím trénuju a určitě chci ještě závodit. Nechci skončit kvůli tomu, že se zastavila sezona i sport obecně.
A to loučení v Tokiu by bylo fajn.
Určitě bylo. Tohle není situace, kdy bych chtěl končit kariéru. Byla přes 20 let dlouhá a pro mě relativně úspěšná, tak bych si ten konec rád užil.
