„Muzikály děláme poctivě a dobře. Po každé premiéře si oddechnu a řeknu si: Uf, zase jsem to nezpackal,“ říká šéf souboru Lumír Olšovský, který tuto úlohu vykonává od roku 2016.
Fotogalerie |
Co říkáte na to, že ohlasy na muzikálová představení jsou většinou velmi kladné, často dokonce nadšené? A zaznívají nejen v Plzni, ale také v Praze a ve zbytku republiky…
Neskromně? Je to samozřejmě lichotivé, zároveň si říkám, že pro kvalitu děláme maximum, tak ještě aby to tak nebylo! Dříve byla Plzeň muzikálovým regionem, v současnosti je naopak centrem. Je to díky tomu, že tady děláme srdcem opravdu velké tituly.
K těm patří zejména Billy Elliot a Elisabeth…
Ano, ale také předchozí dramaturgií jsme vystrkovali růžky. Takový Sweeney Todd byl velmi dobrý zářez. Stejně tak třeba muzikál Donaha!, přestože jej už nazkoušeli i jinde v republice. Rozšířilo se v branži, že děláme muzikály poctivě a dobře. Billy Elliotem a Elisabeth se to potvrdilo. Teď vážně: já si po každé premiéře oddechnu a řeknu si, uf, zase jsem to nezpackal. Nechci pokoušet štěstěnu, vím, že to jednou musí přijít, že nějaká premiéra bude krach, ale zatím se to naštěstí nestalo.
Zatím poslední premiérou byla inscenace muzikálu Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye Elisabeth o císařovně Sissi. Jak jste s dílem, které jste režíroval, spokojený?
Je pravda, že jednu premiéru Elisabeth máme za sebou, ale další je před námi. V lednu se totiž poprvé objeví druhé obsazení, které je neméně kvalitní a vévodí mu Míša Gemrotová a Honza Kříž. To považuji za plnohodnotnou premiéru, takže jsme v podstatě uprostřed. Já jsem se v poslední fázi zkoušek stal divákem toho, co dělám. Uvědomil jsem si, že jde o muzikál, s jakým jsem se předtím ještě nesetkal. Byla to pro režiséra Lumíra formátová novinka. Ve všech muzikálech, které jsem do té doby režíroval, se dala upřednostnit dějová linka. Ta je tady libretem jasně daná, hudbou ostře vymezená a zbytek je show, je to víceméně audiovizuální projekt. Teď nechci stanovit, která forma je mi milejší, jen jsem překvapený, že ještě ve svém věku pro sebe objevuji další novinky. Jsem hrozně rád, že se Elisabeth podařilo přivézt do Plzně. A ještě s takovými ohlasy. Stejně jako kritici píšou, že hrajeme dechberoucí představení, tak pro mě jsou dechberoucí tyhle reakce.
O výborném přijetí svědčí i fakt, že představení jsou až do léta v podstatě vyprodána.
Ano. Lístky jsme vypustili do prodeje na půl roku dopředu. Podobný experiment jsme udělali podruhé. Poprvé šlo o Billyho Elliota. Tentokrát jsme před koncem roku nabídli vstupenky na všechny naše muzikály. Zájem byl nevídaný. Všechny tituly jsou buď velmi dobře prodané, a nebo, v případě těch nových, vyprodané zcela. Když jsem byl po premiéře Elisabeth skoro na konci fyzických a psychických sil, pohled na předprodej byl skutečností, která mě dala zase dohromady.
Čím to je, že si žádné české divadlo už dříve netrouflo na Billyho Elliota nebo Elisabeth?
Zase se mnohá vrhla na jiné odvážné tituly. U Billyho Elliota je to specifické. Nikdo asi nevěřil, že se dá v Česku sehnat tolik šikovných dětí, které by ho dokázaly utáhnout. Stejně jsme to brali i my s Pavlem Bárem, když jsme představení v Londýně kdysi viděli poprvé. Pak jsme ale v Plzni založili profesionální Muzikálové studio, kde jsme si mladý dorost začali vychovávat. Rozhodli jsme se risk podstoupit a zkusit to. A ukázalo se, že na to máme. Chce to dřinu a velké soustředění, protože děti minimálně půl roku musí trénovat a cvičit.
O muzikálu v Plzni se stále více mluví i v Praze. Zatím jde hlavně o pozitivní názory. Nemáte ale obavy, že vás pražská divadla začnou brát jako konkurenci a bude snaha plzeňské divadlo očernit?
To je v pořádku. Konkurence mě taky strašně štve, zároveň si ale uvědomuji, jak hodně dokáže motivovat. Konkurence nás užitečně udržuje ve střehu. I když mě rozzlobí, že nám některé divadlo vyfoukne titul, o nějž jsme stáli. To se nám stalo už dvakrát. A ano, je to nepříjemné, ale je to motor, nastartuje nás to, abychom nepolevili. Momentálně vím o jakési velké broadwayské show, která se chystá na Vinohradech. Z toho soudím, že i my musíme na chystaném koncertě Jsme muzikál 70 být světoví a nesplácat jej nějakým spokojeným regionálním způsobem. A co se týče negativních reakcí, na ně jsem u divadla zvyklý. Když se člověku daří, začne být trnem v oku spoustě lidí. To mi vrásky nedělá. Vím, že úspěch nemám koupený nadosmrti, zvláště u divadla. Tam jeden den něco zahrajete a druhý den už o tom nikdo neví. Tak se jen snažím dělat taková představení, na která si divák vzpomene i za týden nebo za měsíc. A řekne si: Já jsem viděl ten a ten muzikál v Plzni a víte co, nebylo to vůbec špatné.
Všechna snaha by byla marná bez kvalitních herců a zpěváků. Zdá se, že v Plzni se sešla výborná parta, o níž se dá opřít. Je to tak?
Rozhodně. Co se souboru týče, máme tady opravdu poklady. Mám je strašně rád, a budu se snažit, aby měli pořád dost úkolů, aby svůj dar mohli ukázat a rozvíjet. Jedna divačka napsala po zhlédnutí muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, že málokde je kompačka složena ze samých sólistů, ze samých hvězd. A to je moje pýcha, že tady třeba kolem Klimendy pobíhají, zpívají a tančí Režný, Hruškoci, Ondruš a další fantastičtí sóloví zpěváci, kteří dohromady tvoří skvělou profesionální company. Jsem na ně pyšný. To samé platí i o zpěvačkách. Třeba Soňa Hanzlíčková Borková jeden den zpívá císařovnu a je za největší hvězdu ve střední Evropě a druhý den je ochotná tančit v řadě jako jedna z úřednic v muzikálu Duch. Je třeba říct, že hvězdnost tady má oporu v pokoře, díky níž se mohou protagonisté profesně dostávat mnohem dál. Jak tanečně, tak pěvecky i herecky. Sebekázní, soustředěním. Mám radost, že mám takový soubor. Že nejde o divadlo, kde se každý večer schází jiná parta. V tom máme proti Praze náskok.
Občas je muzikál považován za poněkud podřadný žánr. Co si o tomto názoru myslíte?
Můžeme si za to sami, pokud na svět přivádíme inscenace plné lží a klišé. Rozhodně muzikál, jako druh divadla, není nic podřadného a neměli bychom se stydět, že na něj do divadla jdeme. Všude ve světě je muzikál právem považován za krále všech žánrů. Jen ten nejlepší herec hraje v muzikálech. Pokud je totiž natolik talentovaný, že umí zpívat, tančit i hrát, je právem hvězdou. A dobrý muzikál v sobě nese velká poselství, hluboké myšlenky.
Jak složité je pro vás skloubit roli šéfa souboru a režiséra?
Já je nerozlišuji. Obojí je prostě starost o chod divadla. Jde o práci s živým organismem, souborem. Ta probíhá doma při přípravě, na zkušebnách při režírování, i v kanceláři, když rozepisuji prémie za mimořádný výkon.
Co chystáte na příští rok?
Velkou událostí jistě bude muzikál American Idiot s hudbou kapely Green Day. Ten je momentálně ve fázi korepetic. Po Novém roce se začne s aranžováním. Nedávno jsme předali výkresy do dílen pro květnovou inscenaci My Fair Lady. Před prázdninami se vrátí na repertoár oblíbená Muzikantská pohádka. Na podzim pak uvedeme Something Rotten! Takže abychom opět představili prvotřídní dílo v české premiéře, musíme pohnout s kvalitním překladem, a zároveň pracujeme na obsazení. Do toho neustále řešíme stávající repertoár. V Josefovi máme Míšu Noskovou jako novou Vypravěčku, na podzim se představí nový Faraón, máme v běhu výcvik nových chlapců do Billyho Elliota, ti dosavadní nám odrůstají, zkrátka na nudu není čas.
Dramaturgem muzikálu je v Plzni váš životní partner Pavel Bár. Jak složité je dávat dohromady rovinu pracovní a soukromou?
Bez něj bych nic nedokázal. Dneska nechápu, jakým zázrakem jsme překonali počáteční období nevraživosti a malých kancelářských hádek. Zpočátku totiž bylo těžké vybalancovat, kdy spolu vlastně můžeme mluvit o práci, když v divadle na to nemáme moc času a doma nám to krade soukromí. Museli jsme pak část soukromí obětovat a uvědomit si, že práce je pro nás životem. A že nás spojuje, baví a naplňuje a že si ji pipláme, jako dítě. Dítě, které zabere všechen čas. Možná proto se veřejně dost neangažujeme ve všem tom důležitém hnutí, které naštěstí vytrvale vzdoruje trendu doby. Doba se uzavírá. Bojím se, že nejsvobodnější život už jsme zažili. A že se blíží, nejen v Česku, ale všude ve světě, éra útlaku. Přesto se naštěstí neustále bojuje. Za právo na sňatek homosexuálů nebo za právo na osvojení dítěte. Jediné, čím dokážeme v tomhle hnutí přispět, je naše práce, důkaz, že nejsme podřadná živočišná forma, ale lidé, kteří se snaží žít rovnoprávným životem a produkovat kvalitní divadlo. Čím více nám jde, tím více nás baví. Mám vždycky radost, když mi Pavel, který má na starost věci kolem obstarávání licencí, oznámí, že nám agentura schválila nějaký titul. Přesně si pamatuji, na kterém místě jsem se rozbrečel, když mi řekl, že Billy Elliot v Plzni bude.
Vzpomínáte si na vaše začátky v Plzni?
Občas mi Facebook předhodí nějakou letitou vzpomínku, která mi začátky připomene. Jsou to ani ne tři roky, kdy jsem tady dělal West Side Story, učil jsem se papírování a jména všech úřednic z pátého patra. Šokovalo mě, že je to vlastně krátká doba, na to, že se během ní udála tak velká spousta věcí. Na začátky si pamatuji moc dobře. Na takové to našlapování a naději, že bych možná věděl kudy dál. Ničeho, co se stalo, nelituji. I když dostávám každý den minimálně šest naprosto extrémních šokujících zpráv, z toho jsou tři pozitivní, tři negativní. To mi dělá na kardiu neuvěřitelné křivky, jednou mě to hodí do úplného zoufalství a pak hned zas do nadšené blaženosti. Samozřejmě se všechno násobí tím, že jsem hysterický herec, takže všechno cítím silněji, než bych musel. Minulý víkend jsem proseděl v portále pod nohama inspicientky Terezky. To je takový malý človíček, který má během představení na starosti velké věci, volá strojníkům, garderobě, kulisákům, hercům, orchestru. Koukal jsem na to, co se na jevišti děje, v jaké kondici a s jakou pokorou, a pro vyprodané hlediště. Herci vypadali šťastně a já se za žádnou scénu nestyděl. Naplnilo mě to před Vánoci klidem. No, jak to říct, jsem s těmi třemi lety spokojený.
