„Já Vánoce prostě miluju. Kapr, salát, vanilkový rohlíček, být s rodinou... Těšila jsem se na svátky. Když mi tehdy na Štědrý den lékaři řekli, že musím okamžitě do nemocnice, vůbec jsem netušila, co mám dělat,“ líčí Sandra Gellrichová.
A co mají dělat, dlouho nevěděli ani sami lékaři.
Všechno začalo v podstatě nevinně. Malou bulkou, která postupně sjížděla po krku mladé dívky od čelisti až ke klíční kosti. „Šla jsem do nemocnice, chirurg mi nařízl krk, vytáhl bulku. Hnisavé ložisko poslal na histologii. Ránu mi kvůli infekci nechal otevřenou.“
O rakovině ještě nepadla ani zmínka. Bulka byla pro lékaře jen kouskem hnisu. Že se rána neléčí? Nasadila se prostě antibiotika. Pak silnější. A silnější...
„Kdyby mě tehdy poslali na PET (pozitronová emisní tomografie - pozn. red.), tak by viděli metastázy, věděli by, jak mě léčit. Takhle do mě jenom cpali antibiotika. A rána se nehojila,“ vzpomíná na začátek martyria dnes 31letá žena.
Krevní obraz byl čím dál horší, nakonec chodila do nemocnice každé dva dny.
Vše vyvrcholilo na Štědrý den.
„Ráno jsem přišla na pohotovost, vzali mi krev a čekala jsem. Pak si mě pozval doktor a říká, že musím do nemocnice. Já na to, že je Štědrý den, že povečeřím a ráno okamžitě naklušu. On na to, že musím hned. Přemýšlela jsem, jak to mám říct taťkovi. Maminka nám umřela, když mi bylo sedm, tatínek se ve mně viděl, to jsem mu měla říct na Štědrý den, že musím do špitálu? A doktor na to: Ale vy tu zítra už nemusíte být, můžete být mrtvá.“
Lékař uspěl, Sandra do nemocnice na Štědrý den nastoupila.
V nemocnici okamžitě dostala antibiotika... A na večeři závin. Okoralý. „Těšila jsem se na smaženou rybu se salátem, ale nemocniční jídelníček se svátky nepočítal. Na štědrovečerní večeři jsem dostala závin. Studený. Už ani nevím, jestli byl jablečný nebo s mákem,“ vzpomíná žena. V nemocnici zůstala, s malými přestávkami, několik měsíců. Přidaly se komplikace.
„Na hrudi se mi začala tvořit taková zánětlivá ložiska, kterých mě nemohli zbavit.“ Následovalo několik operací, při kterých lékaři otevřeli hrudník. „Odstranili mi kus hrudní kosti a žeberní chrupavky, co dva dny mi to pod narkózou čistili. Dodnes mám na hrudi znatelnou prohlubeň.“
Jedna narkóza za druhou
Pravidelně opakované narkózy ale nejsou pro lidské tělo to pravé ořechové. Operace navíc byly zbytečné. „Když přišli na to, že mám rakovinu a nasadili mi chemoterapii, ložiska sama zmizela.“ K tomu ale vedla ještě dlouhá cesta.
„Už jsem neměla žádnou imunitu. Lékaři si mysleli, že mám AIDS, pak zase něco jiného, tápali. Až za mnou přišel jeden profesor, chytil mě za ruku a řekl, že mě nenechá umřít. A začal se o mě starat. Začal si se mnou povídat. Jako první doktor. A přišel na to, že mám zvětšené uzliny. Divil se, proč to nemám v kartě. Tak mi kousek z té uzliny odebral, poslal na histologii a bylo jasno. Rok poté, co jsem byla u lékaře s první bulkou.“
Tomu ale předcházela první velká krize. Opakované narkózy při opakovaném čištění zánětlivých ložisek na hrudi se samozřejmě podepisovaly na zdravotním i duševním stavu mladé dívky.
„Byla jsem z těch narkóz vyčerpaná, neměla jsem energii, sílu. Prosila jsem lékaře, ať mi už narkózu nedávají. Jeden souhlasil. To bylo peklo. Jeden lékař mě držel za ramena, druhý se mi snažil oběma rukama vyndat drény z hrudi. Já myslela, že polezu bolestí po stropě. To jsem pochopila, proč ty narkózy.“
Po výsledcích z histologie následovalo vyšetření na PET, které potvrdilo rakovinu.
Ani samotné oznámení nepatřilo k nejpříjemnějším. „Doktor mi radostně řekl, že má pro mě dobrou zprávu. Já si řekla ‚jo, konečně.‘ A co že to je. Doktor na to, že mám Hodgkina. Já se ptala, co to je. A on že Hodgkinův lymfom, rakovina. V posledním stadiu. Já na to, co že je to za dobrou zprávu. Odpověděl, že dobrá zpráva na tom je, že to umí léčit, zatímco nemoc, na kterou měli podezření – zánět mediastina – léčit neumí.“
Maminka zemřela na rakovinu. Sandře bylo sedm
Zjištění o rakovině bylo o to těžší, že nemoc nebyla v rodině Sandry ničím novým.
„Maminka zemřela na rakovinu, když mi bylo sedm, teta, její sestra měla nádor na mozku. Takže jak na tom můžete být, když vám řeknou, že máte rakovinu?“ ptá se Sandra.
Následovala klasická léčba. Chemoterapie, prášky, vyléčení.
Ale rakovina se vrátila. Hodgkinův lymfom se rád vrací.
Chemoterapie, klasická léčba. Vítězství. Na chvíli.
Přišla další rakovina. Už potřetí. Tentokrát šlo o rakovinu štítné žlázy metastázující do okolních uzlin.
„To mi vzali štítnou žlázu, vybrali metastázy okolo. Chtěli, abych nastoupila na radioléčbu, ale už jsem na to neměla po předchozích zkušenostech sílu. A hlavně jsem přestala mít strach.“
Strach zemřít, strach přežít, strach žít. Sandra Gellrichová v nemocnici podepsala reverz a odjela na Nový Zéland, kde se léčila za pomoci alternativní medicíny. Už totiž nechtěla podstupovat další kolo léčby.
„Hrozili mi, že za pár týdnů budu mít metastázy po celém těle, že ještě ráda přiběhnu. Ale já už nechtěla. Léčba rakoviny není nic příjemného. Jestli existuje peklo, tak je to chemoterapie. Nejde o to, že je vám blbě, že zvracíte, jak je to známé z filmů. Jde o psychiku. Ta je úplně v háji.“
Na chemoterapii při první rakovině Sandra podle svých slov docházela osm měsíců, kdy dostávala ty nejsilnější dávky.
Radiojód v těle už odmítla
„To ještě byla pohoda, to člověk zvládne. Ale ta druhá chemoterapie mě dostala do pekla, na úplné psychické dno. To už mi bylo jedno, jak to skončí, hlavně jsem chtěla, aby to už skončilo. Hlavně poté, co jsem kvůli autologní transplantaci byla zavřená ve skleněné kóji. To vám vybijí krevní obraz až na nulu. Zvracela jsem co deset minut. Vzala jsem si polštář, peřinu a jenom jsem klečela u záchodové mísy a co chvíli jsem zvracela. Sestřička jen co půl hodiny chodila, zaklepala, já zavolala ‚ještě žiju‘ a ona zase šla. Žiju, žiju, volala jsem a obíhala při tom záchodovou mísu. To už jsem nechtěla, aby se opakovalo.“
Po operaci štítné žlázy, při třetí rakovině, chtěli lékaři postupovat klasickým postupem. Vpravit Sandře do těla radioaktivní látku, takzvaný radiojód. To už ale odmítla.
„Všichni mi říkali, že jsem blázen. Ale já jsem chtěla být hlavně sama se sebou. Odjela jsem na Nový Zéland, kde jsem se léčila alternativní medicínou. Zkoušela jsem více věcí. Samozřejmostí byla zdravá strava, nejedla jsem žádné živočišné věci. Zkusila jsem i detoxikační dietu. Bylo toho více. Dalo by se říct, že vlastně ani nevím, co z toho mi k uzdravení pomohlo. Ale myslím, že to byla kombinace toho všeho.“
Osobně nyní dává Sandra Gellrichová přednost alternativní medicíně, ale lékaře nezavrhuje. „Nejsem člověk, který by chtěl hanit lékaře, měl k nim nenávist, zlost na ně. Věřím, že v tu danou chvíli vždy dělali, co mohli, dělali vše pro to, aby mě vyléčili. Ale na druhou stranu věřím i v to, že kdybych zůstala v jejich rukou, byla bych možná dodnes v tom koloběhu. Kdy oni často neřeší, když už jste na té onkologii, že byste se měli léčit třeba s játry, protože to je pro ně vedlejší.“
Víra v uzdravení hodně pomáhá
A neodsuzuje ani metody léčby, kterými ji lékaři léčili.
„Nikdy bych nikomu nerozmlouvala, ať podstoupí chemoterapii nebo ozařování. Za sebe ale vím, že to není cesta pro mě. Třeba by to dopadlo dobře, kdybych se léčila alternativními metodami, že bych to dokázala podchytit od začátku. Navíc se stále více lékařů alternativní medicíně otevírá. Je to možná i nějaký návrat k tomu, co tu už dříve bylo. Kdysi tu byly staré čarodějnice, které namíchaly nějaké bylinky, dnes věda potvrzuje léčivou moc některých z nich. Už to není jen o tom, co někde někdo povídá,“ vysvětluje mladá žena.
Spoustu věcí vyzkoušela sama na sobě. „Něco fungovalo, něco ne. Nejdůležitější je ale hlava. Ať už člověk věří alternativní medicíně nebo chemoterapii, víra v uzdravení hodně pomáhá. A já tu víru v klasickou medicínu v tomto směru ztratila a sama si vyzkoušela, co mi nejvíc pomáhá. Ale není to jen alternativní medicínou, člověk k té léčbě musí přistupovat komplexně. Žít zdravě, jíst zdravě, samozřejmostí by měl být sport. V takovém případě věřím, že se člověk dokáže alternativní medicínou vyléčit,“ říká.
Nepopírá ale, že se i v alternativní medicíně pohybuje velké množství podvodníků a šarlatánů.
„Když jsem byla na Novém Zélandu, nechala jsem si na dálku udělat diagnostiku u jedné známé pražské léčitelky. Ta mi našla ‚metastáze na srdci‘, což je samozřejmě absolutní nesmysl. Našla je tehdy na tu dálku na srdci, na játrech, na ledvinách. Šarlatánství tu mezi námi každopádně stále je. Jiný šarlatán mi zase říkal, jak by se vyléčil jedlou sodou a javorovým sirupem.“
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci
Každé takové setkání stojí nemocné lidi hlavně peníze, v horším případě také zdraví. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. I Sandra platila. „Zaplatila jsem takovým lidem spousty peněz. Když jste zoufalí, děláte zoufalé věci. Uděláte cokoliv, jen abyste získali zlomek naděje. Za jedno sezení zaplatíte třeba tři tisíce korun.“
Před sebou má Sandra, ve svých jednatřiceti letech, ještě jeden cíl. A zároveň jeden problém. A také výtku lékařům.
„Těch zážitků s nemocemi, se zdravotnictvím, mám tolik, že uvažuju, že o tom jednou napíšu knihu. Jak se k vám chovají, jak vám vezmou úplně naději, což je pro člověka úplně nejhorší. Když jsem šla poprvé na chemoterapii, nikdo mi neřekl, že bych mohla přijít o vajíčka. Že nebudu moci mít děti. Víte, co to u devatenáctileté holky je? Pro ženu má tato věc zásadní význam. Ale já věřím, že se mi i toto podaří překonat. Že mi příroda pomůže.“
Zároveň Sandra Gellrichová ale ví, že si musí pomoci hlavně sama. „Jsem pokřtěná, byla jsem vedena k víře. Hlavně babičkou, která se o mě po smrti maminky starala. Věřím v Boha, mám k němu svůj přístup. Každý z nás má svého strážného anděla. Ale vím, že se musím hlavně postarat sama. Na onkologii jsem nebyla už tři roky. Jenom chodím co půl roku na kontroly, jsem čistá. Jsem zdravá a šťastná.“
