Po stíhací Avii B.534 byl víceúčelový Letov Š.328 u nás před válkou druhým nejpočetněji vyráběným a potažmo i v tehdejší československé armádě druhým nejrozšířenějším typem letounu. Občas slyšíme, že Š.328 byl zastaralý pomalu již v době svého vzniku. Ale zastaralých typů letadel i napříč leteckými velmocemi ve třicátých letech bylo a v hektické sezoně 1938/39 sloužilo, že by se daly přehazovat vidlemi.
Na počátku cesty k Š.328 stál Letov Š.28 z roku 1929. Jednalo se o nijak výrazný prototyp průzkumného a pozorovacího letounu, jednomotorového dvoumístného dvouplošníku s celokovovou kostrou a plátěným potahem, který byl osazen hvězdicovým sedmiválcem Walter Castor I o jmenovitém výkonu 240 koní. A jestli byl Š.28 nevýrazný, tak ještě méně výraznými letovými výkony se mohl pochlubit. Stroj byl natolik neperspektivní, že se prototyp nedočkal ani kulometné výzbroje. Sériové výroba se tedy pro nezájem Ministerstva národní obrany (MNO) nekonala a jediný prototyp převzala armáda jako cvičný stroj, později ho prodala Masarykově letecké lize. Nebudeme se divit, že tovární i vojenští letci častovali Š.28 přezdívkou holub mírný.
Letov Š.28 aneb holub mírný
V Letovu se snažili vyvinout z Š.28 něco povedenějšího, ale za větší úspěch to ještě považovat rozhodně nelze. Mluvíme o typu Š.128, který vznikl v roce 1930. Oproti předchůdci ve svých proporcích trochu zmohutněl, konstrukčně zesílil a na prázdné hmotnosti přibral z 942 na 1 308 kilogramů, obdařen byl hvězdicovým devítiválcem Walter Jupiter VI o jmenovitém výkonu 480 koní. Letovými výkony ale moc nenadchl, dosahoval maximální rychlosti 210 km/h a létal cestovní rychlostí 180 km/h. Výzbroj tvořila dvojice pevných kulometů (vz. 30) ráže 7,92 mm pro pilota a jedním kulometem stejného typu, samozřejmě v pohyblivé lafetaci, disponoval pozorovatel.
Protože zuřila hospodářská krize, tak MNO objednalo alespoň 16 kusů Š.128, aby byla zajištěna výroba ve fabrice a z jejich bran se nevyhrnuli další nezaměstnaní. Doba byla zlá, Š.128 sice nebyl v té době jediným typem ve výrobním programu Letovu, ale zkrátka to nestačilo. V letech 1931 až 1932 běžela v továrně Letov celá třiačtyřicetikusová sériová výroba letounu Praga E.41 pro pokračovací výcvik. V té době také Letov přišel s vlastním dopravním a „téměř celokovovým“ typem Š.32, vyrobeným v letech 1931 až 1933 v pěti exemplářích pro ČSA. Zprvu to vypadalo s Š.32 v provozu nadějně, ale potom jeden nešťastný kus ztratil za letu svislou ocasní plochu, načež havaroval. Při vyšetřování byla zjištěna nedostatečná pevnost nosné i ocasních ploch a typ byl z přepravy cestujících stažen. Mimo výroby letadel se v Letovu pustili i do náhradního výrobního programu, který tvořily například kajaky.
Hlavním konstruktérem a technickým ředitelem továrny byl Alois Šmolík. Ostatně odtud pochází i písmeno „Š“ v označení jednotlivých typů meziválečných letadel Letov.
Ale to jsme se už příliš odchýlili od tématu. Výrobce se snažil získat více i z typu Š.128. U jeho prototypu vyměnil motor za výkonnější 500koňový Gnome-Rhône Mercury VII a na podzim 1931 ho poslal s továrním pilotem Janem Anderlem na předváděcí turné po pobaltských zemích, kde už měly stroje Letov (resp. předtím Šmolík) na svém kontě jisté úspěchy v exportu. Tentokrát stroj zaujal v Estonsku. To objednalo čtyři kusy, což tedy není nic k plácání se po kolenou, ale krize měla vliv i na vojenské objednávky. A když je stát malý, tak malá objednávka je skutečně malá, s tím se nic nenadělá. Protože si Estonci vyžádali něco konstrukčních modifikací, což vidíme především na podvozku, kde je hlavní podvozková vzpěra ukotvena až v horním trupovém podélníku a osa podvozku je dělená, dostal stroj nové typové označení Š.228E, kde písmeno „E“ znamená Estonsko.
Následujícího roku vykonal předváděcí turné v Pobaltí tovární pilot Bohumil Kovanda s prototypovým Š.228. Tentokrát začalo klíčit semínko případného exportního úspěchu ve Finsku, kdy tento klíček nebyl vytržen ani nehodou předváděcího stroje. Finové měli zájem o úpravu na stroj více robustnější a výkonnější, na letoun pro bojové použití univerzálnější. Chtěli stroj nejen průzkumný/pozorovací, ale stejně tak vhodný k dálkovému průzkumu (dálkozvědný) a k dennímu i nočnímu bombardování.
Letov Š.328F, typ připravovaný pro Finsko. Vidíme, že oproti následnému Š.328 má o něco kratší příď, poněkud nižší trup a jiný tvar svislé ocasní plochy.
A tak se v Letovu pustili do díla, nový prototyp dostal označení Š.328F, kde číslo zvýšené o stovku je logickým pokračováním v řadě a písmeno F, jak každý správně vyhodnotil, znamená Finsko. Tvary dostal vytříbené, motor britský 580koňový Bristol Pegasus. Jenže v konkurenčním boji vystrčila ostré lokte nizozemská firma Fokker. Těžce nesla finský výběr československého typu před svým, a tak využila určité zpoždění ve finalizaci našeho prototypu a poradila Finům z tohoto důvodu od zakázky na Š.328F odstoupit. A tak se i stalo. Letov tím přišel o kontrakt jedenáct kusů exportních Š.328F a navíc o poplatky za také plánovanou licenční výrobu ještě většího počtu kusů v samotném Finsku.
Naštěstí zde bylo ještě naše MNO. V podstatě současně s „finským“ prototypem začal vznikat z vlastní iniciativy továrny i prototyp Š.328M pro MNO. Prototyp Š.328M se však příliš nepovedl a zůstal továrně k dalším experimentům. Tento neúspěch však nebyl žádnou tragédií. Pány z ministerstva zaujal prototyp „finský“, respektive finský požadavek po univerzálnějším bojovém letounu. Prototyp Š.328F se tedy začal přepracovávat podle přání MNO, kdy navíc přibyl i požadavek na verzi těžké noční stíhačky, jak to navrhoval sám výrobce už pro prototyp Š.328M.
Letouny Letov Š.328 na fotografii publikované v magazínu Letectví v roce 1937
Největší problém způsobila požadovaná změna typu lafety pohyblivého dvojkulometu pozorovatele. Zatímco původně se vycházelo z britského typu od firmy Fairey, tak MNO chtělo lafetu od Škodovky (ostatně pro tento koncern se na tom ministerstvu dělalo dost). Jenže škodovácká lafeta byla mnohem těžší, což dost hnulo s těžištěm letounu. Proto mu prodloužili příď, aby to vykompenzovali a přitáhli těžiště zpět do rozumnější pozice. Ale změněným rozložením hmot se letounu dost zhoršilo chování za letu. Vyžádalo si to ještě hodně úsilí, než se to jakžtakž srovnalo. A přestože se k pilotům nechoval Š.328 vždy lichotivě, tak to nebyl po této stránce ani žádný vyložený neřád. Pouze když jste spadli do vývrtky, tak to chtělo na nic nečekat a rychle srovnat, protože s třetí otáčkou už bylo pozdě.
Jinak se ovšem Letov Š.328 povedl. Hned první objednávka (první série) z konce roku 1934 zněla na 61 kusů, z toho pro 11 z nich byly využity rozestavěné draky „finských“ Š.328F, které bylo třeba náležitě modifikovat. Celková výroba Š.328 dosáhla kolem čtyř stovek kusů rozprostřených do celkem sedmi objednávek (sérií). Pravda je, že poslední sedmá objednávka na 25 kusů přišla až Mnichovu, kdy už byl tento typ k nepotřebě, ale dělo se tak opět kvůli zajištění výroby v továrně. Několik z posledních kusů bylo vyrobeno až za protektorátu.
Hydroplán Letov Š.328v na Žehuňském rybníku během zkoušek
Ve věci Š.328 musíme zmínit i dvě zajímavé verze, druhou zajímavější než první. Z první série bylo čtrnáct strojů vyrobeno ve verzi těžké noční stíhačky Š.328n a podobně byl uzpůsoben i prototyp.
Mnohem zajímavějším počinem se však staly čtyři stroje ve verzi „vodní“ – jak se tehdy nazývala – Š.328v. Hydroplány Š.328v dostaly plováky Short dovezené z Velké Británie, protože tuzemským plovákům nesvědčila slaná mořská voda. Stroje Š.328v byly zhotoveny tak, aby byla změna podvozků kolových za vodní a zpět jednoduchá. Určeny byla pro vlek rukávových terčů pro výcvik našich protiletadlových dělostřelců, který sezónně probíhal v Jugoslávii nad Jadranem. V obdobích, kdy tyto výcviky neprobíhaly, sloužily dotčené letouny klasicky s kolovým podvozkem.
Shrňme si typ Š.328 v technických datech. Stroj měl celokovovou kostru, potaženou z větší části plátnem, z menší části duralovými plechy. Hmotnost prázdného letounu činila 1 680 kg, vzletová 2 750 kg. K pohonu sloužil hvězdicový devítiválec Walter Pegas II-M2 (licence britského Bristolu Pegasus) o jmenovitém výkonu 580 koní, od páté série se montoval vylepšený Walter Pegas III-M2 (udávaný výkon 650 koní). Maximální rychlost 320 km/h, cestovní rychlost 250 km/h.
Pohled na konstrukci trupu dvouplošníku Letov Š.328. Ta nápadná světlá prohnutá věc trčící do prostoru pozorovatele je „zásobník“ na vystřílené bubnové zásobníky pohyblivého dvojkulometu. Pozorovatel měl k dispozici celkem tucet bubnových zásobníků po 70 nábojích.
Před kokpitem pilota vidíme hlavní palivovou nádrž o objemu 335 litrů. Když už jsme nakousli palivo, tak v horním křídle byly ještě dvě spádové palivové nádrže po 140 litrech. A do trupu před hlavní nádrž se od druhé série standardně montovala ještě přídavná nádrž o objemu 155 litrů (kde přídavná samozřejmě neznamená odhazovatelná). Š.328 měl slušný dolet až 1 280 kilometrů.
Hlavňovou výzbroj tvořily dva pevné 7,92mm kulomety v dolním křídle pro pilota (první série Š.328 měla další dva kulomety v horním křídle, ale ty byly zanedlouho demontovány; stroje od druhé série je ani nedostaly) a pohyblivý dvojkulomet stejné ráže pro pozorovatele. Závěsníky pod dolním křídlem a trupem mohly nést pumy do celkové hmotnosti 500 kg. A také zde lze zmínit jedna zajímavost, pumové závěsníky označované jako typ Pantof byly od stejnojmenné firmy, ta ovšem začínalo v roce 1920 se jménem Pantoflíček podle svého zakladatele pana Ctibora Pantoflíčka. Ale jméno Pantoflíček znělo pro pumové závěsníky poněkud nepatřičně, a tak si firma jednoduše zkrátila jméno na Pantof.
V československé armádě sloužily Letovy Š.328 především u pozorovacích letek smíšených leteckých pluků: LP1, LP2 a LP3. Ale v menších množstvích, případně stopových množstvích, se objevily i u zbývajících pluků: stíhacího LP4 (kde snad byly pouze dva kusy) a bombardovacích LP5 a LP6, kde se používaly k různým pomocným úkolům, u bombardovacích pluků i ve cvičných letkách a konkrétně pod LP6 patřila právě noční stíhací letka se stroji Š.328v.
Formace letounů Letov Š.328
Několik bojových letů vykonaly Š.328 v době ohrožení slovenské hranice Maďarskem, které se odhodlalo i k otevřenému boji, k čemuž docházelo jak v říjnu 1938, tak v březnu 1939. Většího bojového nasazení se potom Š.328 dočkaly až za druhé světové války, a to u Slovenských vzdušných zbraní a následně i u povstaleckého letectva během Slovenského národního povstání.
Luftwaffe s těmito stroji na východní frontě dokonce podnikala v menší míře rušivé noční nálety, což Němce napadlo poté, když byli něčím podobným postiženi prostřednictvím lehkých Polikarpovů Po-2 v lehké noční bombardovací verzi. Ale většího uplatnění na německé straně dosáhly kravky při výcviku.
Letov Š.328 Slovenských vzdušných zbraní na východní frontě
Letov Š.328 slovenského povstaleckého letectva
Letov Š.328 v barvách Luftwaffe
Letov Š.328 v barvách bulharského letectva
Velkým uživatelem se stalo také Bulharsko, které zakoupilo několik desítek strojů původně patřících československé armádě a zabraných v březnu 1939 Němci. Bulharské stroje například hlídkovaly nad Černým mořem, ale byť bylo Bulharsko spojencem Německa, bojů proti SSSR se přímo neúčastnilo.
Válečné nasazení Letovů Š.328 si však zaslouží vlastní článek. Zatím si můžete přečíst o jednom velkém úletu slovenských letců do Polska v červnu 1939, kdy ze čtyř použitých letounů byly tři právě typu Š.328.
Ať žije Stalin! Ať žije SSSR! Jak jeden malý úlet ohrozil velký úlet |
A to není vše, typem Š.328 to neskončilo. Ještě musíme uvést prototypový Š.428, což byl vlastně přeznačený a již výše uvedený Š.328M, který MNO nijak nezaujal, spíše naopak. Zůstal tedy továrně na hraní. Když dostal nakonec dvojhvězdicový čtrnáctválec Gnome-Rhône 14Krsd Mistral Major, stal se z něj prototyp Š.528.
Letov Š.528
Následovala výroba šesti sériových kusů, pro které byly předmětné motory vyrobeny v licenci jako typ Walter K-14-I a Jmenovitý výkon činil 800 koní. Armáda však o Š.528 neměla zájem, přínos nového letounu asi nebyl takový, aby se vedle Š.328 objevil další typ stejného určení. Těch šest sériových Š.528 bylo objednáno pro četnické letecké hlídky (ČLH), které je však nakonec stejně nepoužívaly. Už předtím se k ČLH dostaly Š.328, nejprve si je četníci zapůjčili od armády, později dostali vlastní. Také o „plánovaně četnických“ Š.528 bylo rozhodnuto, že je armáda četníkům vymění za šest svých Š.328, čímž se to celé jaksi zamotalo.
A co říci na závěr? Snad jen, že Letov Š.328 byl v kolektivu letců i mechaniků oblíben.
