„Znala jsem tiskového atašé ambasády Michaela Steinera, který mi po telefonu vylíčil situaci i to, jak je tam neuvěřitelně narváno, a řekl, ať přijedu a vezmu si kameru. Tak jsem na konci října přijela,“ vysvětluje Mederová, jak se v přelomové době ocitla v Praze. Měla tak možnost atmosféru na velvyslanectví dokumentovat.
Hned po příjezdu ji udeřil do očí obrovský kontrast mezi metropolí komunistického státu a západní mekkou New Yorkem, kde pobývala nedlouho předtím.
„Ten rozdíl byl neuvěřitelný. New York byl pestrý, barevný a velmi působivý, v Praze bylo na podzim dříve všechno šedé, smutné, těžké,“ vzpomíná. I tak pro ni ale byl několikadenní pobyt v hlavním městě Československa nezapomenutelný a dodnes si z něho v sobě nese řadu dojmů.
„Už když člověk vyšel tu ulici k ambasádě, viděl všude spoustu lidí s kufry, kočárky, dětmi,“ líčí Mederová. Lepší situace nebyla ani uvnitř Lobkovického paláce. „Jsou tam nádherné schody, jak dělané pro krále nebo šlechtice, jež byly úplně ucpané lidmi, kteří na nich žili, jedli a spali,“ říká. Nejinak tomu bylo v barokních místnostech paláce, které zaplnily třípatrové palandy a hrající si děti, nebo na zahradě, na níž vyrostlo několik velkých bílých stanů pro uprchlíky.
Sprcha byla luxus
Stravování pro 5 000 až 6 000 lidí zajišťovali zaměstnanci Červeného kříže za pomoci polních kuchyní. Na toalety, kterých bylo jen pár, se čekalo i několik hodin, sprcha byla prakticky nemyslitelným luxusem, panovaly obavy z vypuknutí epidemie. Navíc prakticky neustále přicházeli další a další lidé, nejčastěji přes plot na zahradu velvyslanectví.
„Zapůsobila na mě připravenost lidí si pomáhat. Nikdo nebyl ponechán sám napospas svému osudu, když se snažil dostat přes plot. Byli tam vždy lidé, kteří pomáhali, aby se starší uprchlíci nebo ti s dětmi snadno s pomocí přistaveného žebříku dostali dovnitř,“ vypráví osmapadesátiletá Mederová.
U plotu se odehrávaly také četné kontakty s Čechy. Lidé tam dělali obchody. „Pražané přinášeli jídlo, pití nebo cigarety a východní Němci to od nich za koruny kupovali,“ poznamenává s tím, že řada Čechů pomáhala i zcela nezištně.
Praha si připomněla exodus občanů NDR, na Malé Straně opět stály trabanty |
Mederová se tyto a podobné okamžiky snažila zaznamenávat pokud možno tak, aby na černobílých fotografiích, které v říjnu vyjdou i knižně, lidé nebyli rozpoznatelní. Nikdo si totiž nemohl být zcela jist, jak se k nim později komunistická Německá demokratická republika zachová.
Celkově atmosféru na ambasádě, kde byli v drtivé většině mladí východní Němci, fotografka popisuje jako kombinaci napjatého klidu a nejistého očekávání toho, co bude dál. I za této situace si ale podle ní lidé zachovávali přátelskost. Momenty, kdy východní Němci napadali skutečné nebo domnělé agenty tajné policie Stasi, což líčí další pamětníci, nezažila.
Před 20 lety musela ambasáda SRN v Praze čelit náporu uprchlíků |
Zažila ale závěr několikaměsíčního výjimečného stavu na západoněmeckém velvyslanectví, kam východoněmečtí uprchlíci přijížděli už od jara. Jejich první - více než čtyřtisícová - vlna mohla do spolkové republiky vycestovat koncem září.
Okamžiky, v nichž tuto skutečnost nadšenému davu 30. září večer z balkónu ambasády oznamoval tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, patří v Německu k těm nejznámějším z celého přelomového roku.velvyslanectví, kam východoněmečtí uprchlíci přijížděli už od jara. Jejich první - více než čtyřtisícová - vlna mohla do spolkové republiky vycestovat koncem září.
Poslední zhruba šestitisícová skupina východních Němců Lobkovický palác opustila 4. listopadu v podvečer. Nechali za sebou osiřelou ambasádu, prázdné stany, v listí pohozený žebřík, po němž se předtím dostávali přes plot, auta i množství kočárků, což na svých fotografiích zaznamenala i Mederová.
Další východní Němci už na ambasádu jezdit nemuseli. Pozdě večer 9. listopadu 1989 totiž padla berlínská zeď.
