Posilový spoj RegioJet mířil ráno z Liberce do Prahy. Řidič zkolaboval krátce za sjezdem na Jablonec. Na palubě bylo padesát lidí. Jednačtyřicetiletý Ivo Raisr seděl na sedadle číslo tři.
Když ta situace nastala, co bylo první, co jste udělal?
Autobusem otřásl velký náraz. Pracoval jsem na počítači, tak jsem se rozhlédl, co se děje. Vidím, že řidič najednou bezvládně leží v uličce, na jeho místě nikdo nesedí, volant nikdo nedrží a autobus se řítí na svodidla. Kdybych do nich narazil, tak by to bylo hodně špatné. Na zlomek sekundy jsem přemýšlel, jestli zachraňovat řidiče, nebo autobus s cestujícími. Usoudil jsem, že řidič chvíli počká, skočil jsem na jeho místo, sevřel volant a srovnal řízení. Když se mi to podařilo, zjistil jsem, že nemůžu dosáhnout na pedály, protože tam měl řidič zaklíněné nohy. Šťouchl jsem do pána za mnou, aby mi s ním pomohl. Chvilku s ním zápasil, nedařilo se mu, tak jsme poprosili ještě jednu slečnu. Podařilo se jim ho vytáhnout, já se dostal na brzdu, začal jsem zpomalovat a pak už byl sjezd na Hodkovice. Zajel jsem na zastávku autobusu (která je u benzinové pumpy, pozn. red.), řidič se mezitím probral a poradil mi, kde je ruční brzda. Mezitím cestující zavolali záchranku a policii. Přemýšlel jsem, jak se dostaneme ven. Přední dveře po nárazu nefungovaly, tak jsem otevřel zadní. Do těch předních pak řidič kopl a otevřely se.
Jakou rychlostí autobus jel?
Jel tak sto, sto deset kilometrů za hodinu.
Jak dlouho trvalo, než jste se dostal k volantu?
Byla to chvilička, asi dvě sekundy.
Byl jste připoutaný?
Byl a vůbec nevím, jak jsem se z toho pásu dostal. Asi jsem se nějak rychle odpoutal. Měl jsem na klíně notebook a telefon a ty jsem pak našel poházené v uličce. Vůbec jsem to ale v té chvíli neřešil.
Bylo na řidiči vidět, že mu není dobře?
Přišlo to nečekaně. Ráno všechny odbavil, pozdravili jsme se, všechno vypadalo jako každý všední den.
Vy jezdíte touto trasou často? Věděl jste, kde se nacházíte?
Jo, znám to tam, jezdím většinou každé pondělí a středu. Přesně jsem věděl, kde jsme.
Sedíte vždy vepředu?
Ne, to byla náhoda. Většinou sedím tak o pět řad dál, ale zrovna dneska ráno jsem si přehazoval rezervaci. Měl jsem jet později, ale uvolnilo se jedno místo dříve, a to bylo právě číslo tři.
Jak reagovali ostatní lidé?
Ze začátku nikdo nevěděl, co se děje. Buďto spali, nebo si četli. Nesledovali situaci, nebyli v obraze. Pak se začali chytat. Někdo říkal, že je potřeba zavolat policii, tak jsem mu řekl, ať ji zavolá. Někomu jinému jsem zase řekl, ať zavolá záchranku. Když jsme zastavili, někdo zmínil dispečink, tak jsem mu řekl, ať to udělá. Prostě jsem konkrétním lidem říkal, co mají dělat.
Už jste nějakou podobnou situaci zažil?
Ne, to bylo poprvé.
Děláte nějaký sport nebo máte jinou zálibu, která bystří postřeh?
Běhám orientační běh, tam se člověk musí rychle rozhodovat. Počítačové hry jsem hrával, když jsem býval mladý, ale to už je dvacet let. (smích) Ale v práci se musím neustále rozhodovat.
Ta je jaká?
Jsem softwarový specialista, dělám zařízení pro snímání otisků prstů a rozpoznávání obličejů. Třeba pro policejní stanice nebo brány na letištích.
Jaké byly reakce ostatních cestujících po bezpečném dojezdu? Poděkovali vám?
Jo, samozřejmě. Nejdřív přišli ti, co to viděli na vlastní oči. Pak se to rozneslo mezi ostatní.
16. září 2019 |
