Radku, jaké to bylo dělat sparingpartnera mistrovi světa?
Zase bych to nepřeceňoval, jenom jsem mu párkrát spadnul. Spíš trénoval s klukama, na které je zvyklý z Prahy, ti mu dají víc než já.
Zápasili jste spolu někdy naostro?
Známe se odmala, ještě z Jihlavy a pak jsme spolu nějakou dobu byli v Praze, než jsem odjel do Japonska a on zůstal v Česku. Tehdy jsem s ním dvakrát prohrál v prodloužení, což by se mi teď už asi nepovedlo. Tehdy byl v kategorii do 100 kilogramů a byl mladej. Teď už s ním nepohnu.
Krpálkův zlatý tokijský zápis |
Už deset let žijete v Japonsku. Jak jste se sem vlastně dostal?
V rámci výměnného programu jsem tady odjel na rok na vysokou školu. Jenže místo toho, abych se vrátil po roce domů, udělal jsem si tady dítě, takže jsem musel dát škole sbohem a začít se starat. (usměje se)
Jak těžké bylo v Japonsku sehnat práci?
Ještě když jsem studoval, tak jsem poslal asi sto životopisů a modlil jsem se, aby mě někdo vzal, jinak bych neměl co dělat. Naštěstí mi to v jedné firmě vyšlo.
V jaké oblasti?
Je to IT firma. A dokonce se mi povedlo oprostit se od takového toho typického japonského života, kdy místní neustále pracují. I teď se dál můžu judu věnovat.
Bylo náročné se k takové výsadě dopracovat?
První dva roky jsem musel pracovat hodně tvrdě, to na judo nebylo moc času. Ale po dvou letech jsem si vybudoval takovou pozici, že už jsem si mohl říct, že se ke sportu vrátím.
Předpokládám, že byla nutnost znát alespoň základy japonštiny.
Ale ty já uměl díky tomu, že jsem ten rok strávil na škole. Základy jsem se naučil, s těmi nebyl problém. Vlastně by pro mě bylo těžší najít si práci v McDonaldu než v IT oblasti.
Plánujete se ještě vrátit? Nebo to už nehrozí?
Už tady mám tři děti, tak tam asi ještě dvě loupnu a uvidíme. (smích)
Co to vlastně byla za univerzitu? Nějaká judistická?
Ne, to ne. Šlo o technickou univerzitu, studoval jsem matematiku během sportu.
Ale předpokládám, že i judo hrálo roli v rozhodování, kam pojedete na výměnný pobyt, ne?
Určitě, hrálo velkou roli. Taky u mě rozhodovalo, že moji kamarádi jeli buď někam do Evropy, což pro mě byla nuda, nebo do Ameriky. Já jsem ale nechtěl ztloustnout, tak jsem si radši vybral Japonsko než Ameriku.
Jak jste se tady dostal ke kvalitnímu judistickému tréninku?
Začal jsem přes malé univerzity a postupně... Tady je těch lidí, co dělají judo, strašně moc. Podobně jako je v úterý ve Folimance sraz judistů, tady ho mají ve středu v Kodokanu. Já nejsem mistr světa, ale taky nejsem úplně nejslabší. Pral jsem se tam s klukama a oni říkali, že nejsem úplně špatný. Že se s nimi mám jít prát se na univerzitu. Vybudoval jsem si s nimi vztahy, chodím teď na univerzitu, do normálního klubu, trénuju i ve vězení. Jak se tady člověk pere, získá kamarády a postupně rozvíjí vztahy, dostane se na různá místa.
Tady asi není problém najít partnera pro trénink, že?
To není, jsou tady úplně všechny úrovně. Od začátečníků, kteří si ve třiceti usmyslí, že je správný čas na to začít s judem a samozřejmě neumí ani spadnout, až po top hvězdy, které mají olympijské medaile. I když jde člověk do průměrného klubu, najde tam dobré judisty.
Co v tom vězení?
Tam je třeba kluk, který má 81 kilo, je lehčí než já, ale je to japonský mistr mezi bachaři, takže není úplně špatnej.
Takže se perete s bachaři. S vězni ne?
S vězni ne, ty radši nechám jiným lidem. Tady mají hned vedle věznice policejní klub, kde žijí bachaři, kteří chodí každý den na tréninky po práci.
Jaká je atmosféra v Kodokanu - posvátném místě pro judisty, které založil Džigoró Kanó?
Kodokan má takové dvě části. První je teoretická, kde se studuje kata, rozvíjí se technika, učí se začátečníci. Což je vše hezké, ale k tomu se třeba dopracuju, až budu starší. Jen s tou teoretickou částí tady medaili neuděláte. K tomu potřebujete hardcore trénink, a na to jsou tam právě ty středy pro kluky a pátky pro holky. V tu chvíli se atmosféra změní, najednou se tam nejede technika, ale je to rubačka.
Vy sám ještě máte nějaké judistické ambice?
Ambice mám, hlavně do příštího roku. Mám domluvený turnaj v září v Taškentu, tak snad to klapne. Uvidíme, kam až to půjde.
Třeba až na olympijské hry?
To by byl samozřejmě sen dostat se na ně. Ale k tomu bych potřeboval nějaký zázrak.
Jaké vlastně budou hry v Tokiu. Ne všechno tady na šampionátu úplně fungovalo...
Víte, já teď strašně vidím, že Češi mají tendenci všechno strašně kritizovat. Ale s tím se tady člověk moc daleko nedostane. Pochválit jo, ale někdy to chce zavřít hubu a držet krok.
I tak, myslíte, že při olympiádě bude fungovat doprava? Nehrozí zácpy v centru města?
Nebojte, oni mají všechno vyřešené. Spíš mám strach z toho, že neseženu lístky. Přihlásil jsem se do loterie, ale nic mi nevyšlo, ani na další sporty. Co tady mám kamarády, tak jen jednomu se povedlo lístky vyhrát. Zkouším to ještě přes kamaráda v Čechách, snad tam budu mít štěstí.
