Jak se vám líbí druhá zlatá medaile z mistrovství světa?
Je rozhodně nádherná. A hlavně jedna z nejcennějších. Když vyhrajete na mistrovství světa v Japonsku a ve finále porazíte Japonce, je to něco nádherného a já jsem za to moc rád. Ne že by to nebyla úspěšná sezona, ale na Evropských hrách jsem byl pátý, hrozně jsem se natrápil. Předchozí závody taky. Dobře jsem se začal cítil až v Montrealu na Grand prix. Do přípravy jsem pak dal všechno a jsem rád, že je z toho zlato.
Čím se za něj odměníte?
Zaslouženým volnem. Tedy doufám, ještě se zeptám trenéra (smích). Ale chvilku si určitě od všeho odpočinu. Tohle byl můj obrovský sen, který se stal skutečností. Vyhrál jsem Evropu ve dvou vahách, vyhrál jsem mistrovství světa ve dvou vahách, teď bych to chtěl ještě završit tou olympiádou a samozřejmě mistrovstvím Evropy na domácí půdě (příští rok v květnu). Doufám, že se mi ještě tyhle dva sny splní.
Před startem šampionátu jste říkal, že je to pro vás největší turnaj v kariéře. A pak jste ve finále porazil domácího Japonce.
Pro mě je to vážně obrovský sen. Měl jsem ohromnou motivaci získat tady medaili. Nepředváděl jsem nejlepší zápasy, ale dělal jsem pro to maximum. Možná jsem šel některé zápasy víc takticky, abych neudělal blbost, aby mě to potom nemrzelo, ale možná i díky tomu jsem vyhrál.
Navíc na tak posvátném místě, jakým Budókan je.
O to větší ta motivace byla. Konala se tu olympiáda v roce 1964, bude tady další za rok. Myslím, že to byla velká prověrka. Na sto procent jsem tímhle uzavřel kvalifikaci na hry. Teď už můžu začít s přípravou, bodově jsem na tom víc než dobře.
Podobně jako na olympiádě v Riu jste se na stupních vítězů sešel se všemi, které jste porazil…
To jsou vždycky nejlepší stupně vítězů, když se tohle povede. Nestává se to často, o to víc si toho člověk váží. Všechno to byly těžké zápasy, pro mě hlavně ten semifinálový s Korejcem (Kimem), který teprve zítra slaví devatenácté narozeniny. Je hodně mladý a to, jak se se všemi pere, je neuvěřitelné.
ZpravodajstvíZlatý úspěch českého juda. Krpálek se stal v Tokiu mistrem světa |
Jak jste pak sám viděl finálový duel s Harasawou?
Ještě jsme se nikdy nepotkali, prali jsme se jen na tréninku na univerzitě Nihon, kde trénuju. Cítil jsem, že mám šanci na vítězství a s tím jsem do toho šel. Chtěl jsem odcházet jako vítěz a myslím si, že ten zápas mohl být ukončen mnohem dřív, kdyby to nebylo na domácí půdě. Ale rozumím tomu… Musel jsem do poslední chvíle bojovat a když pak rozhodčí ukázal, že dává Japonci trest, byl to krásný pocit. Jeden z nejkrásnějších v mé kariéře, hned po tom olympijském.
Několikrát jste v průběhu zápasu kroutil hlavou. Rozhodčí Harasawu dost nechávali odpočívat.
Mě to vždycky mrzí. Člověk se rozjede na nějaké vlně, chce pokračovat a tohle mě vždycky hodně rozhodí, když se to nějakým způsobem přeruší. Ať už upravováním dresu, nebo když se odejde ošetřovat za doktorem.
Pak se navíc vrátil a rychle do vás vletěl.
Toho jsem se hrozně bál. Šel do mě, jako kdybychom byli na začátku, což pro mě nebylo dobré. Ale snažil jsem se zkoncentrovat, abych se vrátil zpátky.
To se vám taky povedlo. Už máte zprávy z domova, jak moc vám fandil malý Tonda s rodinou?
Popravdě vůbec nevím. Telefon jsem ještě neviděl, tak jsem zvědavý, co přijde. Plánovalo se velké fandění – přijela mamča do Prahy, sestry od manželky. Judisti se domlouvali, že budou fandit na Folimance, kde trénuju, že udělají promítání. Určitě mi teď všichni budou posílat fotky a videa, tak se těším, až se na to zpětně podívám a budu jim moct poděkovat.
V hale bylo taky spousta českých fanoušků. Vnímal jste je?
O většině jsem věděl, někteří mě překvapili, že tam seděli. Dost lidí to spojilo s dovolenou a zastavili se na judo. Taky proto jsem se cítil jako doma i přesto, že jsem byl ve finále s japonským judistou. Slyšel jsem dav českých fanoušků, jak mě ženou dopředu a když jeli takovou dálku, musel jsem vyhrát. (úsměv)
Mistrem světa jste byl už v roce 2014, tenkrát ještě v kategorii do 100 kilogramů. Dá se srovnat, která z těch dvou zlatých je cennější?
Nesmírně si vážím každé medaile – ze Světového poháru, Grand Prix, mistrovství Evropy, světa. Olympiáda je jednou za čtyři roky, málokomu se povede vyhrát olympiádu. Proto si té zlaté cením nejvíc. A pak je tohle asi moje nejcennější medaile.
Teď už jen chybí přidat za rok ještě jednu. A kruh se uzavře.
Udělám pro to rozhodně všechno. Já když si dám nějaký cíl, chci ho dosáhnout. Kdyby to nemělo dopadnout za rok, budu muset pokračovat a budu to zkoušet, dokud to nevyjde na další olympiádě. Ale příští rok to bude v Japonsku – kde víc si člověk tu medaili může přát než tady? Zase se vrhnu do přípravy, abych byl nachystaný a budu sem odjíždět pro medaili.
