„Když člověk začínal s hokejem, měl tenhle cíl – dostat se do NHL. Pořád čekám, ale dělám pro to maximum a potom se stane, co se má stát. Každý hráč má nějaká zadní vrátka, ale není to tak, že bych přijel v létě do Česka a zjišťoval, kdo a za kolik,“ popisuje 22letý Daniel Vladař, patřící Boston Bruins.
A obdobně mluví i o rok starší Vít Vaněček, pro změnu ve službách Washington Capitals. Ani on nechce zámořskou misi vzdát, koneckonců o prázdninách podepsal nový tříletý kontrakt. „Jelikož tam stále jsem, trpělivost mám. Snažím se, ale někdy jsou chvíle, kdy máte výpadek. Říkám si, že to přijde. Byl jsem draftovaný, ta šance se objeví jenom jednou za život, což jsem přijal. Tím pádem tam chci vydržet co nejdéle, abych se do NHL dostal.“
Jejich příběhy ukazují, jak tuze těžké je pro brankáře se procpat mezi úzkou elitu. Ne že by hráči z pole, zvlášť ti čeští, měli cestu umetenější, jenže šance, že vás povolají „nahoru“, je větší. V případě neúspěchu trenéři míchají sestavou, roli může hrát i finanční strop.
To u gólmanů se velmi často sází na dva prověřené a postup v klubové hierarchii je často otázkou let. A jste-li v Capitals či Bruins, kde už roky patří pozice číslo jedna Bradenu Holtbymu a Tuukku Raskovi, držitelům Vezina Trophy, jsou vaše vyhlídky na posun ještě černější. „NHL je nejlepší liga na světě, vždycky tam bude konkurent,“ říká Vaněček.
Gólman Vít Vaněček náleží Wahingtonu, startu v NHL se zatím nedočkal. Nastupuje za tým Hershey Bears v AHL
Jejich cesty se vskutku hodně podobají. Patřili do juniorských reprezentací, draftováni byli ve druhém (Vaněček) a třetím kole (Vladař), následně zůstali v zámoří. Zprvu se „učili“ v ECHL, na farmě farmy, pak poskočili o stupeň výš do AHL. A tam získávali pevnější pozici.
Další brankářští čekatelé
|
V minulé sezoně už Vladaře, když si Rask vyžádal osobní volno, povolali k týmu Bruins. Zažil atmosféru zápasů, po pár dnech však putoval zpět na farmu.
„Kdyby se jednička zranila, tak… Ale já hlavně věřím, že když člověk přeje dobré ostatním, tak se mu to dobré vrátí. Takže jsem nevstával každé ráno s přáním, aby se někdo zranil. Koukám hlavně pod sebe na nohy, abych nikde nezakopával. Snažím se být připravený, když tu šanci dostanu,“ líčí.
Do prvního týmu se pak vrátil až během dlouhé poutě v playoff, kdy se kluby pravidelně jistí „farmáři“. Zůstal jen pozorovatelem, ale ví: „Doufám, že když teď přijedu připravený na kemp, udělám si ještě o něco lepší jméno a tu šanci dostanu.“ A i kdyby ne, bude věřit, že si stejně jako Vaněček vyslouží nový kontrakt na další roky.
Mimochodem, rovněž Vaněček se při Stanley Cupu ocitl u Capitals, jinak však musí v první řadě bojovat na farmě o pozici jedničky s Rusem Samsonovem.
Dan Vladař
„I když jsem si za Capitals nezachytal, bylo to super. Jste s kluky, s nimiž se jen tak nevidíte. A když jsem byl menší, ani by mě nenapadlo, že bych třeba s Ovečkinem mohl být jednou v kabině.“ A právě ruský snajpr si ho jednou po tréninku vyžádal a oznámil mu, že bude pilovat své bomby bez přípravy. „Tak jo, super, řekl jsem si a šel. A on mi tam poslal tři, pak čtvrtou na hlavu a já celý den nemohl kousat.“
Přičuchnutí k NHL je zároveň od manažerů a koučů krokem k motivaci. Trenéři brankářů z prvních mužstev jsou sice s gólmany z farem v kontaktu, ale jakmile otevřete dveře k NHL, objevíte jiný svět.
Luxusní zázemí, vyšší plat (třeba Vaněček bude brát na farmě pětkrát méně než v NHL), dokonalý servis. To ve farmářské AHL obzvlášť týmy z východního pobřeží „trpí“ při hodinových štrekách autobusem. Žijete na maloměstě, ne v milionových metropolích. „Hershey je malé město, kde jsou tři slušné restaurace a obří továrna na čokoládu. Takže je to monotónní a žiju hlavně doma,“ říká Vaněček.
Ale k životní změně stačí „málo“ – dostat od Capitals definitivní povolávák do NHL. Přijde v sezoně?
