Pro milovníky historek nabízí aspirin jednu pěknou příhodu. Jistý pan Hoffmann roky trpěl natolik silným revmatismem, že se takřka nemohl pohybovat. Bolest řešil tehdy obvyklým salicylanem sodným, lékem nejen nechutným, ale i nepříjemně dráždícím žaludek.
Požádal tedy syna Felixe, aby pomohl. Devětadvacetiletý Hoffmann junior, absolvent chemie a farmacie, toho času zaměstnanec farmaceutických laboratoří německé firmy Bayer, tátův úkol zvládl.
Nikdo už nezjistí, jestli je příběh pravdivý, nebo spadá mezi legendy. Faktem zůstává, že se v laboratoři Bayeru podařilo nepříjemné průvodní vlastnosti dosavadního léku výrazně omezit.
Jeho zásadní součást totiž tvořila kyselina salicylová a právě ta škodila. Bylo tedy třeba vytvořit její méně dráždivou verzi, což se podařilo chemickým procesem zvaným acetylace. Chemici vědí, že v něm zprostředkovaně figuruje kyselina octová.
Výsledkem byla kyselina acetylsalicylová, ze které se v laboratořích Bayeru zrodil nový, podstatně méně škodlivý lék. V čisté, stabilní formě, schopný masové výroby. Felix Hoffmann o něm napsal 10. října 1897 do firemního časopisu.
Věk aspirinu
Při farmaceutických testech prošel víc než dobře. Za odbornou váhu testů se proti nedůvěřivcům zasadil Hoffmannův šéf Arthur Eichengrün, přesvědčený, že kyselina acetylsalicylová je nejslibnější lék, jaký kdy laboratoř opustil.
Hledalo se pro něj jméno schopné zaujmout na trhu. Nakonec vyhrál krátký, stručný „aspirin“. Tak ho 1. února 1899 zapsal Císařský patentní úřad v Berlíně. Rok nato byl zaregistrován i na mezinárodní úrovni.
A spustila se lavina nadšení. Účinky léku, který daleko předčil původní naděje, velebili vědci, lékaři i pacienti. Mírnil bolesti, snižoval horečky, bojoval proti zánětům všeho druhu, krotil rýmu i zápal plic, zasahoval proti tvorbě krevních sraženin a tak dále. Povýšil takřka na modlu, zázrak, spasitele - 20. století se propracovávalo k titulu Věk aspirinu.
Za všechny to později trefně napsal španělský filozof José Ortega y Gasset: „Dnes žije obyčejný člověk snadněji, pohodlněji a jistěji než dříve nejmocnější z mocných… Má k dispozici silnice, železnice, hotely, telegraf, osobní bezpečnost a aspirin.“
Současné výzkumy i po více než 120 letech od vynálezu ukazují, že geniální lék skrývá ještě mnohé netušené možnosti.
Na začátku byla vrba
Ve slovech „salicylová“ i „acetylsalicylová“ slyšíme ozvěnu slova „salix“, latinského názvu vrby. Povědomí o léčivých a konejšivých účincích její kůry se údajně táhne až pět tisíc let nazpátek, v antice vývar z ní doporučoval i řecký lékař Hippokrates.
Tři otazníky
|
Štafetu pak na dlouhá staletí převzaly babky kořenářky, ale v 18. století se o schopnostech vrbového výluhu začalo znovu mluvit i v odborných kruzích. V roce 1828 byla z kůry extrahována žlutá nahořklá látka, podle vrby pojmenovaná salicin. Pár let nato se podařilo získat kyselinu salicylovou, později už chemicky připravovanou. A také její sodnou sůl čili salicylan sodný.
Ten se jako lék na tišení horečky a bolestí ukázal být sice úspěšný, leč nechutný a ničící žaludeční sliznici. Trpěl tím i revmatický pan Hoffmann, který měl naštěstí syna farmaceuta… A dál už to známe.
V roce 1950 byl aspirin, jehož se dnes po světě denně spotřebují tuny, zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejprodávanější lék všech dob. Přitom na přesné vysvětlení, čím tak léčivě působí, si medicína počkala až do roku 1971. Tehdy mechanismus účinků kyseliny salicylové odhalil londýnský profesor farmacie John Vane, od roku 1982 nositel Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství.
Účinky léku, který daleko předčil původní naděje, velebili vědci, lékaři i pacienti. Mírnil bolesti, snižoval horečky, bojoval proti zánětům všeho druhu, krotil rýmu i zápal plic, zasahoval proti tvorbě krevních sraženin...
