V útulném a prosvětleném pokojíku se posadí na svou postel a z okna kouká směrem na les. „Mám tady hezký výhled, že jo?“ chválí si. Na zdech visí žlutý a bílý dres. Jeden s devítkou a druhý už se dvěma devítkami na zádech.
Nechybí tu ani šála s modrým okřídleným M. Na nočním stolku je pak připravený plecháček. A jak jinak, také s logem českobudějovického hokejového klubu. To vše doplňují rodinné fotografie.
Tady je doma.
Sedíme a povídáme si s Václavem Lencem. Před pár dny oslavil 99. narozeniny. Čte pořád bez brýlí, cvičí, chodí o berli. Je vitální, pořád mu to myslí, nikoho neodmítne a rád mu vypráví, jak tehdy vypadal hokej.
Přezdívka Kolík, kterou dostal od spoluhráčů, na něj pořád sedí. „Když za mnou přijeli páni z Motoru, tak mi říkali, že jsem nejstarší žijící ligový hráč. Ověřovali si to prý i v Praze. Já to ani nevěděl,“ líčí a v ruce drží žlutý dres Motoru, který má na zádech číslovku 99.
Lencovi bylo osm let, když se tehdejší klub Viktorie Č. B. v lednu 1928 sloučil se Slovanem Č. B., a vznikl tak klub AC Stadion. Předchůdce dnešního Motoru.
Lenc se narodil a vyrůstal v místech, kde dnes jezdí přes Litvínovický most tisíce aut denně a vedle stojí budovy Povodí Vltavy.
Pár kroků od řeky. „Měli jsme adresu Litvínovická 19. A kousek od nás měli firmu bratři Zátkové, sodovkárnu a výrobnu šťáv. Byly tam i stáje pro koně, se kterými pak limonády vozili nejen po Budějovicích, ale po celém kraji. To ještě nebyla auta,“ usmívá se.
„Naproti přes řeku jsme měli park, kam se chodilo na procházky. A dnes, když byste přešel řeku, tak na místě parku je nějaká továrnička a Střelecký ostrov,“ vzpomíná Lenc.
Na místě stadionu stály kurty
Od domu to tedy bývalý stadioňák neměl „do práce“ tak daleko. Jenže hokej se na místě, kde dnes stojí Budvar aréna, začal hrát až po roce 1946.
I to si moc dobře pamatuje. Nadechne se a dál povídá. Posloucháme ho a máme pocit, jako by se to stalo před rokem. Ne před více než 70 lety.
„Tam tehdy měli Němci tenisové dvorce. Na centr kurtu hrála i paní Hardtmuthová,“ přidává Lenc až neuvěřitelné detaily.
Jenže po válce nebylo pro řadu německých věcí nejen v Budějovicích místo. I tenisový areál tedy zmizel. Na jeho místě začal vyrůstat hokejový stánek, nejdřív nezastřešené kluziště s umělým ledem.
„Když fouknul vítr, tak na led z lipových alejí okolo řeky napadaly lepkavé kuličky, které se musely hrably dlouho odsekávat,“ vrací se do 50. let útočník, jehož později přeškolili na obránce.
Hokej se v Českých Budějovicích začal hrát na jiných místech než tam, kde dnes stojí Budvar aréna. Například na dnešním Palackého náměstí, ale hlavně na slepém rameni Malše.
To byl domov hokejistů z týmu AC Stadion, tehdejších idolů malých kluků. Hltali každou minutu, pomáhali s odklízením sněhu a sami se na zamrzlých řekách Vltavě a Malši učili bruslit.
Mezi ně patřil i Václav Lenc. I on stával před zápasy u restaurace U Tří sedláků. Tam měl Stadion šatnu. A největší poctou byla pro nadcházející generaci českobudějovických hokejistů, když mohli svému oblíbenému hráči donést k ledu brusle. „Já byl domluvený s Narcisem Náckem Kotousem, tomu jsem mohl nosit brusle ze šatny na hřiště. Hokejku si ale nosil vždycky sám,“ vybavuje si další historku z míst, kde AC Stadion sehrál například zápas s mistry světa z USA. Američané 27. února 1933 vyhráli nad domácími 2:1.
O jediný titul přišel
Lenc nastupoval s číslem 9 a kariéru ukončil v roce 1958. Jediný mistrovský titul Budějovic z roku 1951 mu však unikl, protože v tu dobu byl v B-mužstvu. Hrál i fotbal a do svých 73 let působil jako trenér u hokejové mládeže.
Zvedá se a jde se trochu projít. Ze svého pokoje teď kouká směrem ke kaplickému nádraží. „Občas tu vlaky uslyším a vybavím si, jak jsem touto tratí jezdil za války do Lince,“ nepřestává hovořit ten, jenž v rakouském městě pracoval jako nuceně nasazený.
Je vidět, že má radost, když si s někým může popovídat.
A zase bude mít příležitost. Vedení domu pro seniory vyřizuje jeden dopis za druhým. Někdo chce jen poslat podpis, někdo chce Lence poznat osobně. „Měli by teď za mnou přijet lidé až z Hradce Králové,“ říká a odchází si od okna zase sednout na postel, aby mohl dál vyprávět. Dá se říci, že je k nezastavení, pořád ve svém živlu.
Řeč se dostane pochopitelně i na současný hokej Motoru. Donedávna ještě sám chodil na zápasy, teď si už jen čte výsledky svého klubu třeba v novinách. „Ale na mistrovství světa jsem se teď v televizi díval. To je ale už jiný sport,“ podotýká a hned zase začne mluvit o Motoru. „Doufám, že už budou mít štěstí a povede se jim postup. Je vidět, že pro to dělají hodně,“ hodnotí a je na něm znát, že návrat Motoru do extraligy by nejstaršímu žijícímu ligovému hokejistovi určitě udělal velkou radost.
