Těšil se na splněný sen, místo toho odstartoval hororem na druhou. Dráhový cyklista Tomáš Bábek svůj první závod v Japonsku dojel poslední, dotlučený - a ještě si všiml, jak na něj z hlediště zhrzený sázkař se silným místním akcentem ječí: „Babeku! F*ck you! Go home!“
Ani to jej však neodradilo.
Jak jste se do Japonska vůbec dostal?
Japonci mají v keirinu svoji ligu s odlišnými pravidly, na kterou se sází - asi osm miliard dolarů ročně. A každý rok si vybírají šest nejlepších závodníků ze světa, což by mělo prosázené peníze ještě zvednout. Pozvání pro mě bylo jedním z vrcholů kariéry, velký cíl. Strávil jsem tam dva roky, až letos jsem se chtěl víc soustředit na olympiádu.
Co je v Japonsku na dráze jinak?
Když proti vám nastoupí borec, který má na sobě chrániče podobné těm sjezdovým nebo hokejovým, začne řvát a kolem sebe sypat sůl… To je i pro otřelého závodníka složité vstřebat. Na dálku mi hodně pomáhal můj mentální kouč Petr Žídek. Já díkybohu nebyl na vojně, ale tímhle jsem si to dost vynahradil.
Z cyklistiky je válka?
Klasický keirin je gentlemanská disciplína, u nich je řazený do bojových sportů. Je dovoleno strkání, hlavičkování, lokty. Jsou tam někteří, co vás vyloženě nenávidí, a jdou vás v závodě zničit. Pak jsou tací, což je možná ještě horší, kteří se na vás usmívají, po závodech vás pozdraví, poplácají - a pak si jdou rovnou stěžovat do kanceláře, že si gaidžinové (japonský výraz pro cizince) byli přidat jídlo…
Rozlišit jednotlivé závodníky není pro japonské diváky problém.
A specifik je víc, že?
Jezdí se na železných kolech, bez jakéhokoli karbonu. Všechno je unifikované, musíte si koupit přímo jejich vybavení, které vyrábějí jen v Japonsku. A taky si udělat keirinovou licenci, což bylo hodně zajímavé: přijel jsem jako světová jednička v rankingu - a musel dělat školu. Pro cizince je zkrácená asi na deset dní, Japonci mají rok vojenský režim. Tvrdý a přísný. Oholené hlavy, uniformy a tak.
Drsná zkušenost?
Velice drsná. Vzhledem k tomu, kolik se sází, vám na čtyři závodní dny seberou veškeré komunikační zařízení včetně hodinek, vždyť i ty mají bezdrátové technologie. Čtyři dny pak žijete jako takový samuraj-mnich se sto dalšími závodníky. My gaidžinové jsme v poměrně nepřátelském prostředí. Závodí se o dost a Japonci jsou navíc velcí bojovníci, nikomu nic nedarují. Takže mi to znepříjemňovali hodně.
Jak moc?
Nás gaidžiny berou jako zloděje, kteří jim přišli vzít peníze. Snaží se nás potrestat. Když jsem to ale zkusil já na ně, nečekali to a spadli.
Napadlo vás: Mám to zapotřebí?
Při prvním závodě. Byl jsem vyloktovaný a vystrkaný na konec pelotonu, projel jsem cílovou páskou jako poslední a třešničkou bylo, že na mě řvali z hlediště. V ten moment jsem si říkal, jestli mi to stojí za to, jestli to je úplně pro mě. Ale začal jsem bojovat.
Kolik z osmi miliard dolarů proteče k závodníkům?
Bylo by potřeba ty nuly fakt hodně umazat. (úsměv) Sám si kupujete veškeré vybavení, náklady jsou obrovské. I tak je to ale příjemné zpestření, člověk se výdělkem přiblíží i těm silnějším profesionálům cyklistiky. Pro dráhaře je to možnost vydělat si nějaké prostředky na to, aby po konci kariéry nebyl úplně na holičkách.
Nevyhrožoval vám zhrzený sázkař, jak to znají tenisté?
Mně konkrétně ne. Ale Novozélanďan, Holanďan a Rus jeli vlakem ze závodu, který slušně řečeno pokazili. Přišel Japonec a ptal se, kdo z nich je Simon van Velthooven - pro Japonce vypadáme všichni podobně, tak Simon ukázal na Rusa vedle sebe. A Japonec mu začal hrozně nadávat, že kvůli němu přišel o výplatu.
V čem vás to celé posílilo?
Určitě v bojovnosti. Tu čerpám i ze svého velkého úrazu (v roce 2011 ho srazilo auto a byl tři dny v kómatu), ale tady to bylo jiné. Bral jsem to tak, že do Japonska jedu za odměnu, je to vrchol kariéry a teď už bude všechno dobré. Jenže to byl začátek dalšího boje. Když ale člověk věří, maká a nevzdává se, dokáže překousnout i těžké věci.
Poznání unikátní země muselo být velkým bonusem, ne?
Člověk si začne hodně vážit toho, co máme v Česku. Náš národ má oproti Japonsku úplně benevolentní podmínky, navíc v krásné, historické zemi, kde z každého náměstí dýchají dějiny. Tam je jednak všude spousta betonu - a taky bylo Japonsko po druhé světové válce ve značných problémech. Když vyjedete za Tokio, je to pořád cítit.
Blížící se olympiádu má ohrozit velké vedro. A v zemi živlů možná i zemětřesení, že?
Opravdu nic příjemného. První, co jsem zažil, mělo šest stupňů Richterovy škály. U Ósaky tehdy pár lidí zemřelo. My spali v dost samurajském ubytování u velodromu - já bydlel poblíž kolejí, takže jsem byl zvyklý, že když jezdil vlak, dům se třásl. Tak jsem rozespalý ležel a myslel si: To je vlak nebo letadlo. Jenže pak začaly padat věci ze skříněk. I náš překladatel se rozkřičel: Ou ou ou ou!
Zvyknete si?
Holanďan, který tam byl se mnou, jen zívl: Zemětřesení… A spal dál. Většina staveb v Japonsku dokáže čelit údajně až do osmi stupňů. Bohužel jsme se dozvěděli, že v Izu, kde se budou konat cyklistické soutěže, očekávají v dalších letech opravdu masivní zemětřesení a tsunami. Snad ne během olympiády.
Ať to nezanikne: Japonsko nejsou jen katastrofy, ba naopak.
Na krátkodobý pobyt je to nádherná země, na delší dobu zejména pro Evropana obtížná. Kultura je tak odlišná, že se vám brzy stýská. Porozumění je složité, ještě bych nějakou chvíli potřeboval.
I na kuchyni?
Jí se syrová ryba na snídani a podobné pochoutky; jelikož jsme cestovali po celé zemi, zkusil jsem i syrového koně. Taky milují malinké baby krevety: já si koupil riceburger, nedíval jsem se, co je vevnitř - a najednou na mě koukala hlava s očima. Tedy asi padesát hlav. Druhý den jsme v areálu dostali špagety posypané hlavičkami s očičkama. Ale když byl hlad, taky jsem to snědl.
Tomáš Bábek si vyzkoušel, jak se žilo Japoncům.
Čím si Japonce získáte?
Neuvěřitelně ocení, pokud umíte cokoli japonsky, i dvě tři slova. Já umím pár základních frází. Japonština spoustu výrazů z minulosti nemá, třeba pro boty, pro zmrzlinu. Občas postačí, dáte-li do anglického slovíčka japonský přízvuk.
Co můžou čekat sportovci?
Měli by se připravit, že je to specifický národ, až posledních 200 let se otevřel světu, předtím se vyvíjeli sami. Ale jsou velmi pohostinní, udělají pro vás maximum. Taky mají rádi přítomnost známých, i relativně známých lidí. Pokud se někomu líbí, že si z něj lidi sednou na zadek, může se těšit. (úsměv)
