Představte si, že žijete v Litoměřicích nebo v Mikulově. Nebo v Havlíčkově, tehdy Německém, Brodě. Píše se rok 1915, je letní večer a jdete na procházku. Život, přestože víte, že zuří válka, je ve vašem městě v podstatě ještě stále takový, jak ho znáte. Válečná bída ještě neudeřila plnou silou.
Najednou na náměstí u morového sloupu, u kašny nebo u hospody spatříte skupinky mužů v nuzném oblečení s kufry a pytli s pár osobními věcmi. Ztrhané rysy naznačují, čím vším si asi prošli. Se sklopeným zrakem a šátkem na hlavě je následují jejich ženy. Kolem poskakují děti v roztrhaném oblečení.
Jsou to váleční uprchlíci z frontových oblastí monarchie. Především Židé z Haliče a Bukoviny, z oblastí v dnešním Rumunsku a Ukrajině. Tedy z nejchudší části tehdejší habsburské monarchie. Mluví neznámými jazyky a dialekty. A netrvalo dlouho a přicházeli další, tentokrát Rusíni, Poláci, Romové nebo například Italové.
Tehdy české země zasáhla skutečná uprchlická krize. Lidé neřešili, jestli uprchlíků přijde deset nebo sto, byly jich rovnou desítky tisíc. A bylo nutné se o ně postarat.
Do velkých měst zákaz vstupu
Světová válka donutila k útěku na území rakousko-uherské monarchie přes milion lidí. Do českých zemí prchali zejména lidé z frontových oblastí. „Do českých zemí dorazili vlakem, ale také pěšky nebo s povozem. Ti, kteří potřebovali státní pomoc, byli poté roztříděni, nejčastěji podle národnosti, a nemohli si sami volit místo pobytu,“ vysvětluje historik Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd, který nedávno získal na výzkum života uprchlíků během dvacátého století ve středovýchodní Evropě významný evropský grant.
Na 150 tisíc Židů Do českých zemí přišli hlavně židovští uprchlíci. Bylo jich až 150 tisíc, stejný počet Židů zde žil i před vypuknutím války. Fotografy fascinovali hlavně ortodoxní židé z Haliče a Bukoviny, kteří se vzhledem a zvyklostmi lišili od ostatních, chodili v kaftanu, nosili pejzy, odmítali jíst nekošer stravu. |
Monarchie se sice snažila o uprchlíky ze svého obrovského území postarat, a zároveň je kontrolovat, ovšem bylo rozhodnuto, že nesmí doputovat do velkých měst. Panovala totiž obava z nemocí, přelidnění a nedostatku potravin. Už v roce 1914 byla pro běžence uzavřena Vídeň, hned poté Praha a další velká sídla. Desetitisíce nebožáků měly najít azyl v uprchlických táborech.
„První vznikly na jihu Moravy, v Mikulově, Kyjově a Pohořelicích. Byly určeny pro židovské uprchlíky a pojmout mohly až 10 tisíc lidí,“ popisuje Frankl vůbec první snahu státu postarat se o tak vysoký počet lidí na útěku. Podobně rozsáhlý přesun uprchlíků Evropa zažívala poprvé ve svých moderních dějinách.
Vybudované tábory ovšem poskytly útočiště jen menšině běženců, většina byla poslána do menších měst a vesnic. „Stát rozděloval běžence do takzvaných uprchlických obcí. A právě v českých zemích jich bylo mnoho,“ vysvětluje.
Vši, nemoci i pomluvy a fámy. A základy sociálního státu
Takřka ze dne na den se tak v ulicích objevily podivné postavy, chudáci, kteří se se svým skromným majetkem museli někde ubytovat. Město jim vyčlenilo tu školu, výuka byla zrušena, tu starou faru, hospodu nebo jiné volné prostory. Celé rodiny zde žily v poměrně špatných podmínkách – součástí jejich každodenní reality byly vši, štěnice, špína a nemoci. Byli chudí, ale děti se snažili posílat do školy, pokud ovšem fungovala.
„Podpora od orgánů monarchie byla minimální, uprchlíci se tak leckde snažili vypomáhat, zapojovali se do sezonních nebo řemeslných prací,“ podotýká historik. O uprchlících začaly kolovat zvěsti, dodnes zachované například v obecních kronikách.
„Lidé si stěžovali, že Židé jsou hluční, že nedodržují hygienické návyky, že si dělají toalety v rohu místnosti a podobně,“ uvádí Michal Frankl. Dodává, že většina uprchlíků žila běžným životem a měla s Čechy poměrně standardní vztahy.
Když byla na jaře 1915 část Haliče osvobozena, uprchlíci se začali postupně vracet. „Ovšem ještě v letech 1918 a 1919 jich byly na českém území odhadem tisíce, v celé monarchii pak sto tisíc,“ vypočítává historik.
Válka dala Evropě velkou lekci na poli sociálním. „Tehdy se v důsledku války postupně rodí moderní sociální stát a sociální péče,“ uzavírá historik s tím, že válka dala vzniknout prvním moderním uprchlickým táborům a zároveň byly položeny základy neziskových organizací, které usilovaly o dlouhodobé řešení sociálních problémů.
Rok 1919 a předsudky: židovský uprchlík jako protiklad „loajálního Čecha“Největší český uprchlický tábor za první světové války existoval v dnešním Havlíčkově Brodě. Další rozsáhlý, určený pro Rusíny, fungoval u dnešních Českých Velenic. Tehdy šlo ovšem o součást rakouského města Gmünd. Lidé byli v těchto táborech rozdělováni podle národnosti. „Důvodem segregace byla zčásti jednodušší kontrola a podpora, ale důležité byly také předsudky a představy o různé loajalitě různých skupin,“ vysvětluje historik Michal Franklstím, že organizace tábora byla v podstatě jedním velkým experimentem. Podmínky v nich panovaly většinou velmi nuzné, úmrtnost byla vysoká. „Monarchie se je učila stavět až za pochodu událostí. Úřady neměly zkušenosti, architektura táborů i jejich funkce se rychle měnily. Postupně se stavitelé snažili, aby baráky nebyly vlhké, ale dobře větrané a zateplené,“ dodává. Jak se válka protahovala a na lidi doléhala čím dál větší bída, konflikty mezi Čechy a uprchlíky se vyostřovaly. „Problémy nastaly zejména od jara 1917, kdy kontrolovaná válečná ekonomika selhávala, řešil se nedostatek potravin,“ vysvětluje Frankl. V těch časech se začínají ozývat protižidovská hesla či hlasy, že uprchlí Židé byli dosazeni rozpadajícím se mocnářstvím na úkor Čechů. „Lidé si například stěžovali, že židé dostávají extra mouku na sváteční pečení macesů, tedy nekvašených placek připravovaných při velkém židovském svátku pesach,“ říká historik. „V roce 1919 zase samospráva v Českých Budějovicích zakázala Židům používat veřejné koupaliště,“ dodává. Na Židy se sváděla bytová krize, docházelo k násilí i proti Němcům. „Když bylo jasné, že se rodí samostatné Československo, lidé se snažili zjistit, jaké budou parametry občanů nového státu. Židovský uprchlík se ve snaze zjistit vlastní národní identitu stává takovým antiobrazem občana, protikladem loajálního Čecha. Tehdy bylo spíše jednodušší říci, kdo občanem není, než kdo je,“ uzavírá Frankl. Mezi propagandou proti židovskými uprchlíkům před 100 lety a té dnešní proti islámským utečencům z Blízkého východu vidí kromě rozdílů i významné paralely. |
