Na reprezentační úrovni chtěl už několikrát skončit. Avizoval to i veřejně, ale láska ke sportu je zatím prostě silnější. Zdeněk Klíma byl členem úspěšného týmu parahokejistů, který v Ostravě na nedávném mistrovství světa vybojoval čtvrté místo.
A pokud se nestane něco neočekávaného, bude členem reprezentace i pro paralympijské hry v čínském Pekingu. „Ale jen jako náhradník do třetí lajny,“ říká letos 45letý muž s tím, že se více zaměřuje na práci s mladšími a jeho další kroky povedou k obnově klubu v Českých Budějovicích.
Atmosféra mistrovství světa byla podle ohlasů fantastická. Jak na ni vzpomínáte?
Užil jsem si ji hodně. Za dobu, co hraju parahokej, je to můj nejsilnější zážitek. A ve všem předčí i paralympiády. Atmosféra na turnaji v Ostravě byla prostě neskutečná.
Proč to bylo silnější než například paralympiáda?
Z kanadského Vancouveru v roce 2010 mám také krásné vzpomínky. Zahajovací ceremoniál, nástupy a samotný postup na olympiádu. To vše mělo svoje emoce a člověk zažil takový sen. Ostrava ale byla silnější z lidského pohledu i sportovního zážitku.
Postoupili jste do play off a sahali po medaili. Proč to nevyšlo?
Pokud se budeme bavit o medaili, tak v první řadě byl rozdíl v čase na regeneraci. Po semifinále s USA jsme měli volno jen dvanáct hodin. O zápase o bronz hodně rozhodovalo už semifinále s Amerikou. Měli jsme plný barák a moc dobře jsme věděli, že porazit Ameriku je prakticky nemožné. Jsou o několik úrovní výše, jsou to profesionálové. Mají ten tým opravdu nadupaný.
I tak jste je ale chtěli překvapit.
Už v šatně jsme si řekli, že chceme hrát pro lidi, a ne pro medaile. Proto jsme se pokusili Ameriku překvapit. Nikoho jsme nešetřili a hráli naplno celý zápas. Začátek byl samozřejmě hezký, ale pak se ukázala ta realita. Byl to zážitek pro nás i pro lidi na tribunách. Určitým způsobem jsme se na tom zápase prostě utavili, protože držet tempo s Amerikou je strašně těžké. A naše první dvě lajny tak hrály celý zápas.
Korea naopak v druhém semifinále hrála na taktiku, takže proti Kanadě nechali dva své nejlepší hráče sedět.
Chtěli medaili a takticky to udělali takhle. V boji o třetí místo se to pak projevilo, protože nám začaly docházet síly. Korea navíc ve druhé a třetí třetině hrála hodně na brejky. Moc dobře věděli, že jejich rychlou čtrnáctku může od nás chytit jen pár kluků, takže počkali na naši únavu a pak toho využili.
Nechtěli jste také upřednostnit boj o medaili?
I u nás padlo, že bychom se více mohli soustředit na zápas o třetí místo a medaili. Chtěli jsme ale hrát pro lidi, takže jsme netaktizovali a hráli naplno v semifinále. Shodli jsme se na tom jako tým a nelitujeme toho.
V semifinále s USA jste sice prohráli vysoko 2:10, ale atmosféra vám to asi vynahradila.
Ano. Sami Američané byli udivení z toho, co se děje po utkání. Prohráli jsme 2:10, ale měli jsme děkovačku od lidí ještě 15 minut po zápase. Vůbec nás nechtěli pustit z ledu. Američani seděli na střídačce a nechápali, co se děje. Rozhazovali rukama a divili se, protože přeci oni postoupili do finále. Divácká podpora se nedá vlastně ani popsat. Vnímali jsme, že celá hala dýchá s námi jako jeden tým. Člověk nemusel vidět šanci nebo dobrou přihrávku, ale věděl, že tam byla, protože diváci jednotně prožívali celý zápas. Cítili jsme z nich, jak reagovali na tu hru. Prostě byli jednoznačně za námi. Přál bych každému něco podobného zažít. Když máte v zádech 10 tisíc fanoušků, je to něco nádherného.
Jak to vidíte dál s vaší kariérou? Už dříve jste avizoval konec.
Asi dodržím to, co jsem říkal klukům a trenérům po mistrovství. Byli jsme požádáni, abychom vydrželi ještě do Pekingu v roce 2022 na další paralympiádu. Ať už v roli náhradníků nebo v pozici, kdy budeme pracovat s mladšími. Do Pekingu by mohli jít i nováčci, ale má to několik stránek. Pokud chceme, aby si reprezentace udržela nějakou výkonnost, je potřeba dlouhodobá práce. Takže pravděpodobně my starší ještě nějakou dobu zůstaneme, ale nedokážu teď říct, v jak velké pozici to bude. Bude to spíše okrajová záležitost, jako náhradník do třetí lajny.
Jak dlouho jste makali, abyste mohli zažít tohle domácí mistrovství?
Patnáct let. Začínali jsme v tělocvičnách, kde jsme měli plesnivé šatny a k jídlu jsme si kupovali párky. To, co jsme dokázali vybudovat, bylo díky obrovské vůli všech lidí kolem týmu. Někteří kluci kvůli reprezentaci přišli i o práci a museli si hledat novou. Všichni jsme ale srdcaři, a proto vydrželi. Nešlo by to samozřejmě bez velké podpory od rodin.
A co Motor a znovuobnovení klubu v Českých Budějovicích?
To je moje priorita, které se budu věnovat. Chceme, aby tým začal zase fungovat a šel nahoru. Máme nějaké nové hráče a ještě pár hráčů se zdravotním postižením bychom rádi sehnali. Zájem o parahokej v jižních Čechách není tak velký jako například o florbal nebo jiné sporty. Parahokej je v podstatě tvrdší sport a i více náročnější na naučení.
Tým už tedy funguje?
Dá se to tak říct. Na sezonu jsme domluvení s Olomoucí na spolupráci. Díky partnerům jsme mohli koupit vybavení z Kanady a z tohoto pohledu máme tým připravený. Zatím cvičí kluci střelbu na suchu a mají letní přípravu. Motor bychom v soutěži chtěli mít příští sezonu. Teoreticky jsme mohli hrát už letos, ale chceme být důstojný soupeř, a ne dostávat v každém zápase příděl. Sháníme kvůli tomu pravidelné časy tréninků na ledě. S tím bojujeme dlouhodobě. Až budou kluci umět pořádně zatočit a vystřelit, budeme jezdit na turnaje do Rakouska, aby se obouchali.
