Na počátku její knihy Not Always In The Mood: The New Science of Men, Sex, and Relationships, která vyšla letos v únoru, přitom stála autorčina běžná konverzace o tom, že manžel její přítelkyně halasil před přáteli, že „na sex má chuť pořád“. „Takové komentáře jsem slyšela mockrát,“ říká k tomu Sarah Hunterová Murrayová, která se sexuálními touhami mužů a žen zabývá přes deset let.
Jenže si tehdy uvědomila, že ze své praxe zná i výjimky z onoho údajného „pravidla“. „Muži přece nejsou sexuální roboti,“ dodává. Položila si tedy otázku, co skutečně víme o vztahu mužů k sexu, a rozhodla se na ni pečlivě odpovědět. Zpovídala proto přes dvě stovky mužů mezi osmnácti a pětašedesáti lety, kteří byli sezdaní nebo žili v dlouhodobých svazcích.
A zjistila, že stereotyp není pravdivý. A že muže vlastně uráží.
Mužům záleží na citech a chtějí být žádaní
Opravdu nemyslíme pořád na sex a skutečně k němu nejsme vždycky připraveni, vypovídali jí muži. Ještě překvapivější přitom bylo vysvětlení, co jim náladu na milování nejčastěji naruší. „Kromě nemoci bylo největším důvodem to, že se necítili emočně blízcí své partnerce,“ říká Hunterová Murrayová magazínu Fatherly a podtrhuje: „To mě překvapilo, protože to odhaluje, jak duševně založení muži jsou.“ Od intimních hrátek je odradil například fakt, že si s partnerkou neurovnali předchozí hádku. Pokud se necítili být přítelkyni duševně blízcí, sexuální touha nenaskočila.
„O sexu mluvíme jako o rychlé fyzické aktivitě. Jenže když jsme nazí, jsme druhé osobě tak blízko, jak jen být můžeme. Je to opravdu duševní, křehký akt,“ komentuje to autorka v rozhovoru pro list Today. „Je to příležitost být otevřený, zranitelný napojený, emocionální.“
Nebylo to však jediné zjištění, které Hunterovou Murrayovou zaskočilo.
Podobně ji překvapilo, když ze zpovídání jejích respondentů vyplynulo, že se rozhodně necítí být výlučně dobyvateli. Zavedený stereotyp vidí pány jako aktivnější součást sexuálního vztahu, jak podněcovatele, vyzyvatele, zatímco ženy jsou příjemkyně pozornosti. Jenže i muži se chtějí cítit jako ti, po nichž někdo touží, které partnerka k intimnostem podněcuje, svádí.
„Muži při mém výzkumu dávali najevo, že pocit, že jsou žádaní, byl obrovskou součástí jejich sexuální touhy,“ popisuje pro Fatherly. A v rozhovoru pro Today to shrnuje ještě výstižněji: „Zvykli jsme si vnímat ženské tělo jako objekt touhy. Muži však ve skutečnosti říkají, jak důležité je cítit, že se tato pravidla občas převrátí. Chtěli, aby jim partnerka dala kompliment, flirtovala, sváděla je nebo iniciovala sex.“
Je to podle ní důležité zjištění, protože je významné pro vztahovou praxi, pro reálnou kondici intimních vztahů.
Všichni, ženy i muži, podle ní trpí velmi zjednodušenými, pokřivenými a omezenými genderovými rolemi, které údajně mají páni i dámy zastávat, jde-li o sex. „Intimním heterosexuálním vztahům to opravdu dělá medvědí službu,“ soudí.
A dveře otevírá dokořán mnohem plastičtějšímu, svobodnějšímu a proměnlivějšímu nastavení sexuálních vztahů. „I muži mají dovoleno nebýt naladěni na sex. A i pro ženy je přípustné chtít víc sexu. I ženy mohou být aktivnější a muži se mohou stávat objektem,“ říká.
Přiznává otevřeně, že cílem její knihy je zažité normy obrátit vzhůru nohama. „Myslím, že to pomůže vytvořit v heterosexuálních vztazích rovnováhu,“ soudí a doplňuje: „Mužům to dá prostor pro to být jemnější a emocionálnější. A ženám to zároveň umožní posunout své sexuální nastavení.“
Muži, kteří svolili k tomu být zpovídaní, prý své spolupráce na výzkumu nelitují. „Myslel jsem, že to je jen můj případ, jsem rád, že nejsem sám,“ bylo jednou z reakcí. Když se díky knize dovědí o sexualitě jiných mužů v nestereotypizované podobě čtenáři, podle autorky jim to pomůže seznat, že jejich realita je mnohem běžnější a normálnější, než si mysleli.
