Stanislav Tišer se stal bez nadsázky ikonickou figurkou. Narodil se v Plzni a do Prahy přišel v osmnácti letech jako profesionální boxer. „Boxoval jsem od 15 let a jednou si mě na zápase všiml Július Torma, olympijský vítěz z roku 1948 a mistr Evropy v boxu. Zanedlouho mi přišel telegram – máme pro tebe byt, na vojnu nastoupíš v Praze,“ vzpomíná Stanislav Tišer.
Nastěhoval se do maličké garsonky poblíž Kostnického náměstí a Žižkovu zůstal věrný dodnes. Ve stejné ulici tehdy začínalo po rekonstrukci první sezonu Žižkovské divadlo, dnes známé jako domovská scéna souboru Járy Cimrmana.
Vojnu strávil Stanislav Tišer boxováním za Duklu, v trénincích a sportovní kariéře pokračoval i po jejím skončení, když nastoupil do Pražských uhelných skladů. V 80. letech tam pracovala většina Romů, Stanislav Tišer však chodil až na odpolední směnu do kanceláře.
Svou rychlostí, mrštností, lehkostí pohybu a silnými nečekanými údery a touhou vyhrávat se proboxoval až do národního týmu, za který nastoupil na mezinárodních utkáních celkem pětadvacetkrát. Domů vozil medaili za medailí, rok a půl před olympiádou v Los Angeles neprohrál ani jednou.
Bohužel se na ni nepodíval, celý východní blok se rozhodl olympijské klání v USA bojkotovat a Stanislav Tišer na vrcholu své kariéry o rok později v reprezentaci skončil. Startoval už jen na menších turnajích a v roce 1991 profesionální kariéru ukončil. S boxem však neskončil.
Založil si menší úklidovou firmu a naspořené peníze investoval do pronájmu a vybavení tělocvičny, ve které trénoval děti. „Chtěl jsem jim nabídnout alternativu poflakování po parcích. Se změnou režimu se vzmáhaly protiromské nálady a i na Žižkově, kde Romové a gadžové žili od nepaměti pospolu, najednou začali chodit skinheadi a rodiče se báli o své děti. Při boxování se naučily bránit a zároveň i respektu,“ vzpomíná na začátky legendárního Box Clubu Žižkov Stanislav Tišer.
Tělocvičnu měnil pětkrát, vždy ji upravil a vybavil, vlastník si našel lukrativnějšího nájemce. Teď to vypadá na další stěhování, po mnoha letech v tělocvičně základní školy na náměstí Jiřího z Poděbrad renovuje prostor na Spojovací. „Má i zahradu, těším se, že dětem postavím venkovní ring, můžeme tam v létě posedět a pořádat venkovní akce,“ plánuje Stanislav Tišer.
Postupem let přibývalo svěřenců, přicházely nejen děti, ale i dospělí, Romové, bílí, cizinci. V ringu se potkávají lidé různého věku a profese. Pracující platí členské příspěvky, které umožňují fungování klubu a trénink dětí a mladistvých ze sociálně slabšího prostředí.
„Boxovat může každý, nejstarší pán u mě začínal v 73 letech. Někteří přijdou s tím, že chtějí zlepšit fyzičku, shodit pár kilo, vybudovat svaly, a najednou zjistí, že je boxování baví a nastupují v zápasech. Tak se pořád zlepšují a chtějí pak často i trénovat víc. Máme však i členy, kteří povahu do ringu vůbec nemají. Boxuje se i hlavou. Samozřejmě musíte mít fyzičku a techniku, ale hlavně si musíte jít pro vítězství. Já jsem šel do ringu vždycky vyhrát a většinou jsem vyhrál,“ směje se Stanislav Tišer, který odboxoval 268 zápasů, tři kola po třech minutách s jednou minutou přestávky.
Poslední klasické hospody
Žižkov vznikl v roce 1875 rozdělením rostoucí královské vinohradské obce na dvě části - Vinohrady I. (od roku 1877 Žižkov) a Vinohrady II. (dnešní Vinohrady). Oblast mezi Vítkovem a vrchem sv. Kříže se raketově rozrůstala, na svazích se stavěly nové činžovní domy, do kterých se stěhovali především dělníci z okolních továren v Karlíně.
Žižkov
|
Starší zástavba v úzkých křivolakých dlážděných uličkách, pavlačové domy s krámky v přízemí a převážně dělnické obyvatelstvo utvářelo ráz této části města. Pitoreskní figurky a kriminální živly se objevily v mnoha filmech i vtipech, ale Stanislav Tišer na svou čtvrť nedá dopustit a naopak si pochvaluje sousedskou blízkost.
„Žižkov byl vždycky sociální, ale ne chudinský, těžko se teď může stát noblesní čtvrtí, jak by ho radnice ráda viděla, i když ho v poslední době hodně zvelebuje, opravila mnoho domů, ulice, chodníky, parky, a také tu potkávám hodně cizinců, kteří tu pracují,“ říká Stanislav Tišer.
Na Žižkově žila vždy pestrá směsice lidí, ale všichni se scházeli venku, v hospodách nebo na zábavách. Od poloviny devadesátých let se charakter Žižkova proměňuje.
„Mnoho romských rodin ze strachu z rasismu odešlo do ciziny. Jsem z osmi sourozenců a zůstal jsem tu jediný. Další rodiny využily nabídku radnice přestěhovat se do levnějších obecních bytů do Vysočan, na Jarov či do Hloubětína, ale tam vznikla romská ghetta. Z původních romských rodin jsme tu zbyly tři. Chybí mi společná setkání, klábosení, hraní a romská muzika nebo jen tak slyšet romštinu,“ zamýšlí se Stanislav Tišer, který už chodí jen do svých několika oblíbených podniků: do klasické hospody U Járy, kde výčepní Kamil točí každý týden jiné pivo, na zahrádku U Vystřelenýho voka s výhledem na Vítkov nebo na hrající si děti ve vedlejší Družstevní kavárně nebo U Sadu na Jiřího z Poděbrad poblíž tělocvičny.
Většinou se tam potkává s ostatními štamgasty, občas ho pozdraví někdo, koho trénoval. „Žižkov mám rád, je tu dostatek přírody a zároveň vše hezky při ruce. Všude dojdu pěšky a všechno důvěrně znám, dokonce i ti bezdomovci sedávají pár let na stejném místě,“ směje se Stanislav Tišer.
Stanislav Tišer (61)Narodil se v Plzni jako čtvrtý z osmi dětí do muzikantské rodiny a už 36 let žije v Praze na Žižkově, 35 let v jednom bytě. Stejně dlouho je ženatý se svou ženou. „Seznámila nás její kamarádka a na první pohled jsem věděl, že si ji chci vzít a mít s ní děti.“ Nakonec se jim narodila jedna dcera, která pracuje jako novinářka. Od 15 let profesionálně boxoval, vyhrál mnoho mistrovských titulů. Kariéru ukončil v roce 1991, založil úklidovou firmu a veřejný Box Club Žižkov pro sociálně znevýhodněné děti. Během 25 let z něj vybudoval solidní boxerskou základnu a líheň talentů. Mluví romsky, česky, anglicky a italsky. |
Luxusní apartmán v žižkovském vysílači
20. listopadu 2012 |
