Dlouhá léta dávala manželka jednoho z nejosobitějších herců v Česku bezmezně přednost rodinnému životu před hereckou kariérou. „Občas jsem měla pocit, že už divadlo nikdy hrát nebudu,“ vzpomíná charismatická Iveta Dušková.
Dnes přitom nejen opět dávno hraje, ale také píše, režíruje a je ředitelkou úspěšného divadla. Na jeho půdě se pouští i do odvážných projektů. Jedním z nich bylo představení se ženami, které přišly o dítě. „Jestli se v něčem zračí smysl divadla, je to v tomto představení. Dívám se na něj pokaždé,“ říká Dušková, kterou si diváci oblíbili mimo jiné například ve filmech Divoké včely či Musíme si pomáhat.
Sedíme spolu v hledišti Divadla Kampa, které je v nadsázce vaším druhým domovem. Ostatně jste mě i přivítala se slovy, že je to vlastně takové rodinné divadlo.
To rodinné divadlo vlastně ani nevzniklo záměrně. Když jsem sem poprvé před deseti lety vstupovala, mělo divadlo svého provozovatele, který jej vedl. Já byla pouze představitel jednoho ze souborů, které zde hrály. Postupem času se ale věci vyvíjely právě směrem k tomu rodinnému modelu. Jednak proto, že Jarda toto divadlo hodně podporoval, a jednak proto, že jsem měla určitou vizi.
Samozřejmě jsem také byla kritická vůči provozovatelům a mnohdy se mi nelíbilo, kam některé věci spějí. Neustále chyběly peníze, protože se nežádalo o granty a tak dále. Nakonec to dopadlo tak, že před pěti lety mi bylo divadlo nakonec předáno s tím, že když pořád remcám, ať sama ukážu, jak to tedy dělat. A já si tehdy řekla, že to je výzva.
Nezalekla jste se té odpovědnosti?
Zalekla, dokonce jsem to už dříve dvakrát odmítla. Pořád jsem si říkala, že se objeví někdo jiný, kdo to povede tak, aby nám tady bylo dobře. To se ale nedělo, a tak jsem si nakonec řekla: Dobře, jdu do toho! Navíc mě podpořila dcera Agáta i holky z našeho souboru Cylindr. Pomáhá nám i Jarda, který tady má své dva pořady. Podporoval nás jednak finančně a pak samozřejmě svým jménem. Moc mediálně známých lidí a obličejů profláknutých v seriálech u nás jinak není, ale to neznamená, že jsou horší herci. Naopak jsou to skvělí lidé a dělají moc dobré divadlo.
Povězte mi, kolik času běžně trávíte v divadle? Jste tady víc než doma?To určitě.
Ptám se proto, že jste před lety v jednom rozhovoru řekla, že svému muži Jaroslavu Duškovi občas rozumíte víc na jevišti než doma v obýváku. Ale vzhledem k tomu, že jste v divadle téměř pořád, vlastně to není tak zlé.
Víte, Jarda je člověk, který si umí získat davy a rád hovoří. Někdy vážně rozumím líp tomu, co říká z jeviště, než když se doma o něčem dohadujeme. Protože v kuchyni nebo v obýváku najednou není za toho moudrého a všeobjímajícího, ale za normálního chlapa, který je občas také pěkně naprdnutý. Takže si někdy říkám: Vida, na jevišti, to jsou chytré řeči, ale teď se máme na něčem dohodnout a je to problém! (smích)
Iveta Dušková■ Narodila se před 56 lety, vyrůstala v Teplicích, vystudovala DAMU. |
Vůči publiku může být tedy někdy srozumitelnější.
Publikum ho hlavně vidí v určité specifické podobě. Vůbec to nechci nijak shazovat. To, co dělá, co hlásá a jakým způsobem přemýšlí, je opravdu hodně originální a potřebné pro tuhle dobu. Ale Jarda není těmi samotnými myšlenkami. Je to člověk. Hlásat všechny ty myšlenky a žít jimi v každodenní obyčejnosti je něco diametrálně rozdílného. Je to úplně obyčejný mužský, který není dokonalý. Umí mluvit před lidmi a sdělovat věci srozumitelně a jasně, ale v normálním životě si také někdy neví rady a tápe.
O vašem muži je známé, že se nebojí experimentovat s věcmi, jako je hladovka, chození naboso a podobně. Jsou tyto v jistém smyslu extrémy blízké i vám?
Některé ano, některé ne. Nebo lépe řečeno cítím, že některé si nepotřebuji vyzkoušet. Jako chození bez bot v zimě. Neláká mě to. Ale spoustou věcí mě inspiruje, třeba plaváním v ledové řece. Ze začátku jsem s ním chodila, aby se mu něco nestalo, trochu jako dozor. Fascinovalo mě, s jakou absolutní lehkostí a klidem se dokáže do vody ponořit. Sledovala jsem ho a říkala si, že to musí být úplně snadné a že to musím zkusit také. Poradil mi, ať vůbec na nic nemyslím a prostě jenom jdu do vody. Bylo to šílené! Nicméně jsem se ponořila, neudělala jsem sice žádná tempa, ale zvládla jsem to a měla dobrý pocit. Navíc si myslím, že otužování zdraví pomáhá, a když jdete přes své hranice a možnosti, tak se zocelujete. Pokud to tedy zrovna neodnesete zápalem plic.
Na repertoáru Divadla Kampa mě zaujala hra, jejíž jste autorkou i režisérkou. Jde o představení Budu všude kolem tebe, které vypráví příběhy matek, jež přišly o dítě. Ony samotné navíc v představení hrají. Jak jste se k tak náročnému projektu dostala?
Přišla za mnou Martina Hráská, ředitelka spolku Dlouhá cesta, který pomáhá rodičům po smrti dítěte, že by maminky měly touhu udělat divadlo. A jestli bych to s nimi nezkusila. Ze začátku jsem vůbec nevěděla, jak s nimi budu komunikovat, protože takovou zkušenost nemám a nejsem psychoterapeut. Pak jsem se s nimi začala setkávat v podkroví našeho divadla, kde jsem jim řekla: Holky, já zatím nevím, jak na to. Vyprávějte mi. Takhle jsme se scházely půl roku. Povídaly jsme si, pouštěly hudbu, tancovaly... Až postupně jsem mohla začít dávat dohromady konkrétní podobu hry.
Z příprav představení Budu všude kolem tebe
Věděla jste od začátku, že po herecké stránce maminky představení zvládnou?
Původně jsem si říkala, že maminky budou hrát samy sebe a ostatní postavy, které do děje vstupují například jako oznamovatelé špatných zpráv, budou hrát naše herečky ze souboru. Jenomže pak jsem zjistila, že tyhle ženy jsou neskutečně šikovné a že vůbec nepotřebují pomoc našich hereček. Naopak pouze s nimi v různých rolích má tohle představení neuvěřitelný účinek na diváka. I pro ně samotné to začalo mít léčivý rozměr. Jestli se v něčem zračí smysl divadla a je naplněný na tisíc procent, je to v tomto představení. Dívám se na něj pokaždé. A vždy jsem dojatá. Budeme ho hrát ale už jen do dubna, kdy je derniéra. Jedna z maminek už hrát nechce a já ho nechci přezkušovat s jinými herečkami. Nebylo by to ono.
Manželský dotazník Jaroslava DuškaKde a kdy jste se poprvé s vaší paní poznali a setkali? Čím jste ji okouzlil, čím ona vás? Víte, co měla vaše budoucí žena tehdy na sobě, když jste se poprvé seznámili? Kdo připomíná vaše každoroční výročí svatby? Oba jste režiséři, kdo je režisér u vás doma?  |
Jak se stalo, že se k divadlu přidali kromě vás a manžela i další členové rodiny?
Když dcera Agátka odmaturovala, začala chodit na vysokou školu a já jsem ji začleňovala do souboru, když například někdo odešel. Navíc si myslím, že je moc talentovaná, stejně jako můj syn. Oba zdědili herecké nadání, a přestože herectví nechtěli studovat, dnes hrají. Oba jsem si tak trochu herecky vychovala, protože jsem je odmalička měla v dramaťáku, který jsem vedla v Černošicích. Z jádra tohoto kroužku vznikl soubor, který se skládá z našich dětí Agáty a Martina, jejich kamarádů Sofie a Jáchyma a už dvanáct let dělají u nás v divadle to, co Jarda – tedy totální improvizaci, kdy nic není připraveno. A aby té rodiny nebylo málo, je u nás už i můj zeť Marek Menšík, který dělá pohybové divadlo, je výborný činoherní herec a navíc skvělý technik se spoustou invenčních nápadů. Myslím, že se nám tady podařilo něco, co je vzácné, protože rodinu cítím i v ostatních lidech z divadla.
Když se zastavím u zmiňované improvizace, která je vlastní nejen vašemu muži, ale i dětem, nelákala by na jevišti i vás samotnou?
To je něco, k čemu jsem se já sama nikdy neodvážila. Nebyla jsem k tomu nijak vychovávaná, spíš naopak. Já si improvizaci užívám, když píšu. Buďto dělám dramatizace, kdy si hodně přizpůsobuju původní text, nebo píšu také svoje vlastní hry. Tehdy se ponořím do takového zvláštního stavu, kdy mi hodně pomáhá napojit se na postavy a nechat je jednat.
Když byly vaše děti malé, kariéra herečky šla téměř úplně stranou a věnovala jste se hlavně jim. Nebylo vám někdy líto, že vám unikají herecké příležitosti, zatímco čas nekompromisně utíká?
Ano. Občas jsem měla pocit, že už divadlo nikdy hrát nebudu a že jsem vlastně stejně špatná herečka. Nejsem člověk, který by měl od přirozenosti dané vysoké sebevědomí. Vždycky jsem spíš byla ta, která okamžitě uvěřila, když o mě někdo řekl něco špatného. Sebeoceňování je něco, s čím jsem vždy měla a do jisté míry pořád mám určitý problém. Ale jsem beran a občas ve mně už zvítězí, že si postavím hlavu a řeknu si: Přeci to nevzdám!
Nebylo to tak vždycky?
Jako mladá jsem hodně často věci vzdávala. Ale na druhou stranu je otázka, do jaké míry má jít člověk přes nějaký truc. Abych například doma řekla: Ty hraješ divadlo, já chci také hrát! Abych se rozhodla, že děti půjdou sem a já si chci jít za svým, to jsem nikdy neuměla. A popravdě mi s dětmi bylo dobře. Ale samozřejmě, když jsem se dívala, jak moje kolegyně hrají, občas jsem si říkala, že bych to chtěla také.
16. března 2019 |
