Když táta dovezl starou Tatru 75 domů, byl Miloslavě sotva rok. Capala kolem veteránu, jehož stav byl podle nálezce „mírně zoufalý“. Teď má tatřička, jak jí něžně říká její paní, polici plnou závodních triumfů. A taky jezdí na výlety, kde si s ní vždycky užijí nějakou legraci. Zvláště, když se dostanou do městské špičky.
„Nemá synchronizovanou převodovku, takže musím vždy vyšlápnout spojku, vyřadit a pustit spojkový pedál. Pak znovu sešlápnout spojku a zařadit příslušný stupeň. Ale dá se na to zvyknout,“ usmívá se Miloslava Reková. Stejně jako na pravostranné řízení, startování táhlem nebo klikou, na aditivum, které musí přidávat do benzinu, kdykoli natankuje, nebo na to, že nevidí dozadu, když je stažená střecha.
„To vše člověk natrénuje, ale problém je třeba rychle zabrzdit na červenou, když náhle blikne, protože vůz má bubnové brzdy, které moc nebrzdí,“ ví veteránistka, jejíž auto jede maximálně osmdesát kilometrů v hodině. „Běžně ale jezdíme tak třicítkou, čtyřicítkou,“ dodává.
Kupodivu se na ni řidiči kolem nezlobí. „Spíše mávají.“ Někdy naopak musí zamávat šoférka na ostatní. To když ukazuje směr jízdy, protože tatra nemá blinkry zrovna při ruce, nebo je kopec příliš strmý a auto ho „nedá“. „Když nejsem rozjetá, musíme občas tlačit i očima,“ zamyslí se Miloslava.
„Hodně tlačíme,“ dodává se smíchem. Alespoň tak trochu ušetří. Zelená krasavice totiž zhltá až patnáct litrů na sto kilometrů.
Závod na celý víkend
Jakmile se přiblíží jaro, kolem Písku začíná být živo. „Musíme před závody auta projet, jestli je vše v pořádku, gumy dofouknout…“ vypočítává řidička, která je v sezoně na závodech i dvakrát do měsíce.
„Takový padesátikilometrový závod je na celý den. Nejde totiž vůbec o rychlost. Během soutěže plníme hlavně úkoly zručnosti, například musíme zastavit přesně metr od čáry, zvládnout slalom nebo odšroubovat kolo, projet čtyři okruhy stejnou rychlostí a podobně,“ říká veteránistka, která si z minulých ročníků odvezla trofej Královna silnic.
Taky se na tu slávu dokáže s tatřičkou sladit, a to nejen jako šoférka, ale i dobovou toaletou. „Těsně před závodem už auto připravuje muž, já se jen pěkně obléknu a nasednu,“ chválí si přípravný tým.
A jak se mezi odborníky na veterány cítí? „Chlapi už ženský celkem berou, na každém závodě jsou tak dvě tři ženy. Ale samozřejmě jsou i takoví, co se o součástkách budou raději bavit s chlapem,“ pobaveně zavzpomíná.
Přitom zkušeností má dost. „Jezdím s několika auty; které je zrovna po ruce, to vezmu. Máme rodinné, náhradní, pracovní… U těch moderních mě vždy překvapí, jak moc už jsou automatizovaná. Umějí všechno sama. Aspoň nemusíte nad řízením tak přemýšlet,“ říká Miloslava Reková.
Miloslava Reková závodí s veterány
Netopýr v červeném oblečku
Auta totiž neodmyslitelně patří i k pracovnímu životu mladé ženy. Její rodiče vedou v Oldřichově u Písku největší zakázkové autočalounictví v Česku. „Začínáme v sedm ráno. A vlastně řešíme pořád to stejné, jak má interiér auta vypadat, jaké látky použijeme, jaké budou sedačky a koberečky,“ říká mladá inženýrka, která proto vystudovala Technickou univerzitu v Liberci.
Žena za volantemMiloslava Reková
Kdy jsem měla na cestách strach? Co (ne)umím na autě opravit? Kterou část práce mám nejraději? |
Její starostí v rodinném podniku je především domlouvat zakázky, představovat klientům materiály a vůbec se co nejvíc trefovat do vkusu řidičů. Miloslava Reková totiž „neobléká“ jen tak obyčejná auta, ale veterány. Nejčastěji Škody Felicie a takzvané hadráky, hadraplány nebo také netopýry, zkrátka velorexy.
Tříkolová či čtyřkolová vozítka s trubkovým rámem potaženým nepromokavou koženkou zpočátku sloužila invalidům. „Nevím, jak se tam soukali. Když si do něho sednete, jste hodně nízko,“ ví řidička, která na veteránských soutěžích závodí i s Velorexem 350. V zimě, kdy je závodní klid, k ní budoucí soupeři zajíždějí pro nové „oblečky“.
Nepromokavou koženku nabízejí nejen v původní tmavě hnědé barvě. Mnozí klienti totiž rádi vybočují. „Zákazníci chtějí i bílé, modré, červen. Je to otázka vkusu i peněz,“ podotýká mladá žena. Za rok jich v novém kabátě odjede z dílny Rekových asi dvacet.
A jak se ve velorexu jezdí? „Je to zábavné auto, na silnici trochu plave, a když jedu s partnerem a malým dítětem, tak se pořádně mačkáme,“ popisuje šoférka. Velorex nemá topení. „Takže v zimě by to asi opravdu bylo na kabát, jako měl pan Abrhám ve Vrchní prchni!“ podotýká s úsměvem Miloslava Reková.
Miloslava Reková závodí s veterány
