Jiné sny už mohou u rodilého Řeka překvapit. „Rád bych v Česku našel hory, kde bych zkusil lyžovat. Na sněhu to asi bude jiné než na vodních lyžích na moři,“ tuší.
Hlavně si ale muž, jemuž dělá radost sledovat basketbalové zápasy amerických univerzit, Euroligu nebo i Ligu mistrů, představuje vybudování kvalitního basketbalového týmu v Brně. „To je můj velký sen. Je to dobré město a zaslouží si dobrý tým,“ říká.
Kus práce pro uskutečnění této odvážné vize už padesátiletý Chugaz vykonal. Brněnské mužstvo v nejvyšší soutěži pozvedl ode dna tabulky do elitní skupiny A1 mezi osmičku nejlepších.
To znamená, že se Brno po osmi letech na konci sezony podívá do play off. Že pak ani to nemusí být konečná, předvedla Chugazova družina ve středu, když doma porazila silné Pardubice 81:80.
Bylo to zatím největší vítězství mužstva od poloviny listopadu, kdy rodák z egyptské Alexandrie tým na předposledním místě ligové tabulky převzal.
Důležité je chytit za srdce
Českým fanouškům není Chugazovo jméno neznámé. V minulé sezoně dovedl mladý celek USK Praha k vyrovnané bilanci výher a proher v základní části. Podobně mladý kádr pak dostal do ruky v Brně.
„Chci hrát s velkou energií, rychle. Druhá věc je obrana. Třetím klíčem je psychologie. Motivace, sebevědomí, víra v tým. To svým hráčům potřebuji předat,“ oznámil charismatický Řek.
Netají se tím, že se hráče snaží motivovat co nejvíc. „Mluvím na ně hodně. Nikdy neplánuji, co řeknu, nemám naučené proslovy. Důležité je chytit je za srdce,“ vysvětluje.
K ruce si bere příklady z řecké historie. Mluví o bojích s Peršany, o slavných bitvách.
„V naší historii je vždycky kam sáhnout pro příklad. Čtyři tisíce let jsme válečníci, ve válce jsme byli skoro pořád,“ přehání. „Občas hráčům vyprávím o bitvě, známé z filmu 300: Bitva u Thermopyl. To je dobré přirovnání. I my jsme malý tým, máme možná nejmenší rozpočet v lize. A přesto se můžeme cítit jako neporazitelní,“ nechá se Chugaz unést.
Sport? Vášeň, láska, šílenství
Tři měsíce nazpět dorazil do Brna hladce oholený, na zimu svoji vizáž orámoval černým plnovousem. Na tréninku sleduje hru bez grimas, s pedagogickým zaujetím analyzuje práci svého mužstva. V zápasech se pak mění v zapáleného fanatika.
Široce rozpřaženýma rukama gestikuluje a po rozhodčích se dokáže dívat právě tak přesvědčivě, jak si u chlapa z jihu Evropy umíte představit. Přesto Chugaz není úplně typickým Řekem, pod nímž stačí škrtnout pomyslnou zápalkou a už jeho mysl plane.
„Z řeckých vlastností jsem si ponechal ty lepší,“ usmívá se. „Někdy mi v Řecku říkají, že jsem chladný. V životě mám rád organizaci, mám rád program. To až v zápase je potřeba to správné šílenství, vášeň, láska. Sport je potřeba si vychutnávat,“ líčí.
Chris Chugaz ještě jako trenér USK Praha
Stejně tak si rád vychutná svůj šálek kávy po dopoledním tréninku nebo porci na talíři v některé z řeckých restaurací ve městě. „Našel jsem si je v Praze a našel jsem si je i v Brně. Jsou dobré. Nemyslete si, řecká kuchyně není jen gyros,“ připomene.
Jediné, co mu v Brně z jídla chybí, jsou mořské plody. Na doporučení, kde se dají koupit, reaguje Chugaz směsicí pobavení a netečnosti. „My v Řecku plody moře rádi taháme z vody a neseme rovnou na talíř, to tady není možné,“ mávne rukou.
Jednou Panter, navždy Panter
Bude to už 32 let, co jednoho červnového rána Řecko vstávalo s basketbalovým míčem vedle postele. Zlato na mistrovství Evropy v roce 1987 naučilo Řeky milovat hru pod bezednými koši a hráči jako Panajotis Janakis, Nikos Galis nebo Panajotis Fasulas se stali národními hrdiny.
Chugaz, hrající tehdy za Panionios Atény, sledoval fanatické tažení za evropským titulem v televizi. Galise a spol. měl příští roky potkávat pravidelně jako soupeře v nejvyšší řecké soutěži.
Nick Galis
Panajotis Janakis
I když pak začal hrát mimo Atény a později se dokonce odstěhoval do Marathonu, protože ruch velkoměsta ho otravoval, Panioniosu zůstal věrný. Na ohnivá derby Panathinaikosu proti Olympiakosu se proto podívá, ale nic mu neříkají. „Jsem Panter. Tak jsem vyrostl a tak to i zůstane,“ říká hrdě.
Panteři se přezdívá skalním fanouškům Panioniosu. Chugaz se k nim hlásí, i proto šel na začátku této sezony svůj milovaný klub trénovat, přestože věděl o jeho finančních potížích. Když se ale ještě zhoršily, ucítil potřebu odejít.
Evropané jsou dobří vojáci
Poté, co loni v listopadu došlo v Brně ke konfliktu mezi vedením klubu a tehdejším trenérem Dejanem Jakarou, byl Chugaz pro basketbalisty dobrou volbou. Práce ve střední Evropě mu vyhovuje.
„Týmy tady nejsou na top evropské úrovni, ale hráči jsou dobří. Potřebují jen usměrnit. Jsou disciplinovaní, program následují jako dobří vojáci. Jenom je žádám o větší odolnost,“ vypočítá trenér.
Během své kariéry do sebe nasál více basketbalových stylů. Za prací se jednou vydal až do Mexika, ve městě Victoria ale vydržel jen krátce. „Není to snadné místo k žití,“ říká diplomaticky. Vášeň pro basketbal tam sice našel, ale spolu s ní i kriminalitu a nebezpečné ulice.
Brněnští basketbalisté slaví jistotu předkola play off.
V Evropě kořeny zapustil jako tříletý poté, co se s ním rodiče vrátili z egyptské Alexandrie. Do silné řecké komunity se tam začlenili už jeho předkové, ale pak se změnila politická situace.
„Nová vláda se pokusila cizince vytlačit. Vrátili jsme se tedy do Řecka,“ vykreslí Chugaz minulost, kterou si pamatuje jen z vyprávění. Protože začal v Aténách žít jako malé dítě, považuje se za úplného Řeka.
„Mým domovem je Nea Smyrni,“ vyzdvihne čtvrť, kde sídlí Panionios. Odtud se před sedmi lety přesunul do Marathonu. „Moře je na dosah a je to místo velké bitvy s Peršany. Jejího ducha se snažím přenést do Brna. Ovšem i Egypt bych jednou rád navštívil. Bylo by hezké to tam poznat,“ zasní se.
To je vzdálený sen. Jeden z mnoha. Tím nejbližším, basketbalovým, žije Chugaz právě teď.
