Jeden z umělcových obrazů zachycuje skupinu polonahých mužů, které surově bijí dozorci. Další vyobrazuje člověka zkrouceného mezi dvěma těžkými dřevěnými deskami, které jsou nástrojem mučení. Nadžá Bukaj děsivé výjevy nakreslil jako vzpomínku na dobu strávenou v syrských vládních věznicích, které v umělcově podání často připomínají nacistické koncentrační tábory.
„V jedné místnosti, 16 metrů dlouhé a tři metry široké, nás mohlo být asi 190 až 220. Přímo tam se odehrávaly výslechy, při kterých mučitelé používaly různé techniky,” popisuje podmínky v žaláři Bukaj, který nyní žije v pařížském exilu.
„Nejhorší bylo nakládání mrtvol. Zatímco někdy jsme museli vytáhnout ven tři mrtvé, jiné dny i třináct. Poslední tělo, které jsem nesl mělo štítek s číslem 5 874, některá ale byla neoznačená. Nejčastěji to byli vězni, kteří nevydrželi mučení nebo lidé vysílení nemocí, za kterou mohly příšerné hygienické podmínky,” pokračuje Bukaj.
Úřady si připravují poválečnou půdu
Syrské úřady dlouhodobě popírají všechna obvinění týkající se systematického mučení vězňů v průběhu sedm let trvající války, stejně jako provádění hromadných poprav ve věznicích. Po letech mlčení o osudu desetitisíců lidí, kteří v konfliktu podle lidskoprávních organizací nenávratně zmizeli, začaly syrské orgány nenápadně aktualizovat seznamy mrtvých.
„Válka se chýlí ke konci a vláda se snaží normalizovat vztahy s různými částmi Sýrie, jak nejrychleji může,” vysvětluje změnu v postoji syrských úřadů Joshua Landis, expert na Sýrii z univerzity v Oklahomě. „Součástí toho je také vysvětlení, co se stalo zmizelým lidem,” uvedl pro server CNN.
Úřady se oficiální registrací nezvěstných jako mrtvých pokoušejí znovu obnovit byrokratické procesy a vládní řád. Manželky umučených vězňů tak mohou být prohlášeny za vdovy, stejně tak se urychlí různé přetrvávající spory o majetek zmizelých lidí. Vláda si těmito kroky připravuje půdu pro poválečné období.
Navzdory zdánlivému pokroku, ale úřady ohledně příčiny smrti vězňů nadále mlží. Podle exilové Syrské organizace pro lidská práva, které se podařilo získat několik úmrtních listů, se jejich obsah ničím neliší od běžných dokumentů. Vězeňští lékaři jako příčinu smrti nejčastěji uvádí „dehydrataci, srdeční zástavu či jiné přirozené faktory”. Svědectví přeživších nicméně dokazuje, že situace ve věznicích je kritická.
„Musím pokračovat, jinak bych uznal, že Asad vyhrál“
Mezi Bukajovy nejhorší vzpomínky patří mučení na elektrickém křesle, kde mu tělo zcela vypovědělo. „Pro vyšetřovatele měl náš život muší cenu. Vzpomínám si, jak mi jeden z nich řekl, že jiného vězně odsoudili na místě k smrti. Jenom tak, bylo to pro něj úplně triviální,” řekl CNN.
„Mám pocit, že mou povinností je pokračovat v revoluci,” vysvětlil Bukaj agentuře Reuters, proč tvoří dál. „Pokud bych přestal kreslit toto téma, znamenalo by to, že jsem se vzdal. Řekl bych tím Bašáru Asadovi: ‚Ano, vyhrál jsi nad námi válku‘,” popisuje.
Muslimský gay se chtěl dát na džihád, srdce mu otevřela liberální mešita |
Syrská vláda Bukaje poprvé uvěznila v roce 2011 na jedenáct měsíců, které strávil v žaláři nedaleko syrského hlavního města Damašku. Jako důvod k jeho zatčení úřadům postačilo, že pomáhal s organizací protestů proti prezidentu Asadovi.
Podruhé ho policie zatkla o tři roky později na syrsko-libanonské hranici, když se po letech skrývaní pokusil válkou zmítanou zemi opustit. Dohromady ve vězení strávil rok a osm měsíců.
Bukajovi se nakonec podařilo v roce 2016, společně se svou ženou a dcerou, dostat do Francie, kde v devadesátých letech studoval umění. Právě umění je podle něj terapií, která mu pomáhá překonat myšlenky na měsíce strávené v syrském žaláři. „Pokaždé, když chci změnit tematiku svých obrazů a najít si jiný námět, stejně se nakonec vrátím k tomu samému,” popisuje Bukaj.
