Název Bon Pari měl navozovat atmosféru „západní“ kvality a luxusu. Již předtím se podobný odkaz některých výrobků podniku používal – šlo například o Milánskou směs, Vídeňský karamel či Pařížský dezert. Prvotní název proto zněl Bon Paris. Kvůli obavám z neudělení ochranné známky se však jméno zkrátilo na Bon Pari.
Od té doby se výroba těchto tvrdých cucavých bonbonů stále formovala. Dnes se na lince vyrábí šest příchutí, z nichž nejoblíbenější je podle výrobce zeleně zbarvený bonbon s příchutí maracuji.
Výroba začíná v kotlích, kde se smíchá glukózový sirup s cukrem a vodou. Směs se poté zahřeje na víc než sto stupňů Celsia. V další fázi získají bonbony svou barvu a ovocnou chuť. Hotovou směs poté automat dávkuje do připravených forem, v nichž se směs nechá vychladnout na pokojovou teplotu.
„Bonbony, které se vyklepnou z formy, cestují na baličku, kde je zabalíme do jednotlivých balení – uděláme z něj ten bonbonek s mašličkami,“ uvádí vedoucí vývojového oddělení Nestlé Lubomír Bouda.
Příběhy značek |
Než se však bonbony zabalí, prochází důkladnou kontrolou na třídičce. Nejčastější vadou jsou takzvané dvojáky, dva bonbony přilepené k sobě. Při vyklepnutí totiž bonbon nevypadne z formy a nalepí se na něj další.
Typický vzhled bonbonů s ďůlkem uprostřed má své výrobní důvody. „V každé formičce je zařízení, které nám pomůže vyhodit bonbon z formy, aby tam nezůstal přilepený. A to je ten důvod, proč je tam tenhle ‚pupík‘,“ vysvětluje Bouda.
Stejně jako Bon Pari vznikají v závodě i jiné produkty společnosti Nestlé. Například dalších 45 druhů želé bonbonů, kterých v továrně vyrobí skoro deset tisíc tun ročně. Nejprodávanější jsou medvídci, vexta a kyselé žížalky.
Na české půdě přitom zůstává jen polovina vyrobeného množství. Zbytek se exportuje do zahraničí, například do Velké Británie, USA, Ruska a Běloruska. Příležitostně také do Pobaltí, na Maltu, do Itálie či Izraele.
