Naposledy se lesní žito, nazývané křibice, pěstovalo na Třinecku někdy v sedmdesátých letech. Nyní se sem vrací znovu. Patří mezi prastaré původní druhy pěstované ve zdejších horách, a protože se mu říká i svatojánské žito, místní Klub milovníků historie ho zasel před svatým Janem.
„Nejdříve jsme však museli na pasece o rozloze asi dva ary vykácet náletové dřeviny a keře, pak ji vypálit a rozrušit půdu. Do popela mezi pařezy se potom selo,“ vykládal za organizátory Karol Kurzysz z Písku.
Křibice je původní, nešlechtěné žito, nenáročné na klimatické podmínky. Proto se mu dařilo v drsnějších horách. Semena klub sehnal v Polsku a v šlechtitelském ústavu Troubsko.
Z žita jsou dvě sklizně
Svatojánské žito má několik předností. Například jsou z něj dvě sklizně. Když se na svatého Jana zaselo, na podzim se nechalo spást hospodářskými zvířaty. Pro lidskou potřebu se kosilo až v druhém roce na podzim. „Mlelo se na mouku, z které se pekl chléb kyselejší chuti, a sláma se používala do slamníků na spaní. Křibice hodně odnožuje, proto na plochu postačí málo osiva. Zatímco běžných je dnes 250 kilogramů osiva na hektar, u křibice stačí 150 kilogramů,“ uvedl Kurzysz.
Dodal, že naposledy viděl svatojánské žito pěstovat v 70. letech jednoho muže, který žil pod vrcholem hory Stoszek na Třinecku.
„Myslím si, že jinak už obilovinu neznají ani zdejší senioři. Jakmile se do práce pustili šlechtitelé, kteří dokázali za desítky let mnohonásobně zvýšit výnosnost osiva, ztratili o ni lidé zájem. Z křibice byl totiž výnos asi deset metráků na hektar, kdežto dnes je běžných až sedmdesát metráků,“ vysvětlil Kurzysz a podotkl, že prastaré žito se hodně vysypávalo z klasů, proto se muselo sklízet ještě nezralé.
Klub milovníků historie by rád oprášil postupně celou řadu podobných zapomenutých tradic. „Už teď jsme zvědaví, jak se bude našemu malému poli dařit a jak bude chutnat žitný chléb, až ho za dva roky upečeme,“ zmínil Kurzysz.
