Rychleji na běžné silnici až do loňského října nikdo nejel. Tedy aspoň to není zdokumentováno. Caracciola tam s přísně aerodynamicky tvarovaným speciálem frčel 432,692 km/h. Takovou rychlostí prolétl stříbrný šíp jeden kilometr veřejné dálnice. Rekordní jízdy musely být podle dodnes platných regulí dvě: jedna tam a druhá zpátky. Výsledný rekord pak byl průměrem obou jízd s letmým startem.
Rekord padl až loni, když Niklas Lilja, testovací pilot švédské automobilky Koenigsegg, v nevadské poušti nedaleko Las Vegas rozdováděl „hypersport“ Agera RS na uzavřeném úseku dálnice na 444,6 km/h (čtěte více).
Přísně aerodynamický speciál vychází ze závodního stroje, kterým Caracciola jezdil Grand Prix v roce 1937.
Rekordní speciál Mercedes-Benz W125 je dnes k vidění v muzeu automobilky ve Stuttgartu.
Pro rekordní jízdu dostal Caracciola speciální prototyp, který je dnes k vidění v muzeu automobilky. Víc než sedmisetkoňové monstrum vycházelo ze závodního speciálu W125, se kterým Caracciola mnohokrát zvítězil.
Rekordní speciál byl dílem legendárního šéfa vývoje závodních mercedesů Rudolfa Uhlenhauta a člena představenstva značky zodpovědného za vývoj Maxe Sailera, stroj byl hotov za osm týdnů. Hlavním úkolem bylo kromě vytvoření zcela nové karoserie upravit významně podvozek tak, aby se nenadlehčovala příď, což mělo za následek špatnou řiditelnost stroje.
Už tehdy pro ladění karoserie používali konstruktéři aerodynamický tunel. Rekordní prototyp dostal zakrytování kol a další úpravy, tím se podařilo srazit aerodynamický koeficient Cx, který je důležitý, aby auto co nejlépe prořezávalo vzduch, na dodnes ohromujících 0,157. Ten ovšem takto přesně naměřili až čtyřicet let po rekordní jízdě.
S designem karoserie radili specialisté z leteckého průmyslu Ernst Heinkel a Willy Messerschmitt, kteří doporučili zkrátit přední převis a více zaoblit záď. Nadlehčování přídě pomohlo její snížení a zúžení. Silueta se zaoblila, aby se zmenšila citlivost na boční vítr.
Intenzivně se ladil kapkovitý tvar zasklení kokpitu. Caracciola si zpočátku stěžoval na to, že zaoblení skla zkresluje výhled, nakonec se podařilo najít aerodynamický tvar, který mu vyhovoval.
Kvůli kompletnímu zakrytování bez rušivých výřezů museli konstruktéři vyřešit chlazení motoru jinak. Proto dostal speciál nádrž, kterou plnili 48 litry vody a 5 kilogramy ledu, aby se přeplňovaný dvanáctiválec uchladil. Dvěma nozdrami na čumáku motor dýchal (sání).
Původní W125 ve specifikaci pro Grand Prix měl řadový přeplňovaný osmiválec, rekordní speciál měl o čtyři válce víc (V12 s rozevřením řad válců 60 stupňů). Přeplňování obstarávaly dva kompresory, s pomocí kterých ze sebe 5,6litr vyrazil 736 koní (541 kW). Motor dostal pevnější vnitřnosti a motorář Georg Scheerer pečlivě naladil karburátory.
Rekord a smrtPrávě na dnešek připadá ještě jedno, tentokrát smutné výročí, které se k boji o rychlostní rekord váže. Caracciola měl soupeře Bernda Rosemeyera v dresu konkurenčního Auto Unionu (dnes Audi). Právě když se 28. ledna přetahovali na uzavřeném úseku dálnice o rekord, se Rosemeyerův šestnáctiválcový speciál těsně před polednem při třetím pokusu v rychlosti kolem 440 kilometrů za hodinu nadlehčil a vylétl z trati. Royemeyer byl na místě mrtvý. U kilometrovníku 508 na dálnici A5 u porýnského města Darmstadt má dnes Rosemeyer pomník.  |
