„Všechny společnosti, ať už malé či velké, nadnárodní, nebo jiné, by měly na daních platit to, co mají. Členské země nemohou nechat vybrané firmy platit menší daně, nebo jim umožňovat umělý přesun zisků jinam,“ prohlásila Vestagerová.
Vyšetřování známé nábytkářské firmy se nejspíš stane dalším ostře sledovaným případem v sérii vyšetřování, kterou komise zahájila kvůli daňovým únikům velkých společností. Patří k nim například Amazon, Apple či Starbucks.
Amazon nás mačká jako citrony, říkají Francouzi. Vláda podává žalobu |
Nizozemská společnost Inter IKEA Systems, dceřiná firma Inter IKEA, je místem, kde se soustředí tříprocentní franšízové poplatky, které obchody po celém světě platí za možnost využívat ochrannou známku i celý koncept prodeje známé švédské nábytkářské firmy.
Komise nyní došla k předběžnému závěru, že dvě daňová rozhodnutí nizozemských úřadů z let 2006 a 2011 výrazně snížila zdanitelné příjmy této firmy v Nizozemsku.
Rozhodnutí z roku 2006 se týkalo výpočtu výše každoročního poplatku, který Inter IKEA Systems platila další firmě z koncernu IKEA, tentokrát lucemburské I.I. Holding. Té patřila práva duševního vlastnictví související s nábytkářskou franšízou IKEA. Poplatek přitom představoval výraznou část celkových příjmů nizozemské Inter IKEA Systems. Peníze po přesunu do Lucemburska ale podle komise zůstaly nezdaněny, protože I.I. Holding podléhala v zemi zvláštnímu daňovému režimu a byla vyňata z povinnost platit firemní daně.
V roce 2006 tuto lucemburskou praxi komise označila za neslučitelnou s unijními pravidly o státní podpoře a žádala její plné ukončení do konce roku 2010.
Společnost Inter IKEA System následně od lucemburské firmy dotyčná práva odkoupila s využitím vnitrokorporátní půjčky od mateřské firmy z Lichtenštejnska.
V roce 2011 podle Evropské komise nizozemské daňové orgány potvrdily cenu i úroky této půjčky jako položku, kterou si Inter IKEA Systems může odečíst z daní. Výsledkem je, že úroky, které odpovídají výrazné části zisku firmy, jsou nezdaněné přesouvány do Lichtenštejnska.
Evropská komise si k případu od nizozemské strany poprvé vyžádala informace v dubnu 2016 na základě zprávy členů Evropského parlamentu.
