„Zabralo mi to tři měsíce, než jsem Daladiera dostal před kameru,“ zavzpomínal pro iDNES.cz 89letý režisér. „Když jsem za ním byl asi potřetí, tak mi řekl: ‚Pane Ophulsi, proč bych v tom filmu měl být? Proč si myslíte, že jsem jel do Mnichova? Buď jsem byl komplic, nebo jsem byl blbec.‘ Na to jsem odpověď neměl, ale on si asi nakonec řekl: Proč bych v tom filmu neměl být?“
Ophulsovi v době natáčení dokumentu táhlo na čtyřicet, Daladierovi bylo přes osmdesát. „Žil s manželkou velmi skromně v domovnickém bytě v domě své bývalé milenky. A stále páchl po česneku. Daladier byl z jihu Francie, říkali mu ‚býk z Vaucluse‘. Byl to velmi milý chlapík a když bylo po natáčení, poslal mi moc hezký dopis s poděkováním,“ vzpomíná Ophuls.
Kromě Daladiera stihl před padesáti lety vyzpovídat i další vysoce postavené politiky, diplomaty a novináře. Například Anthonyho Edena, který vzpomíná, jak se Francouzi při jednání s Němci schovávali za Brity. Hitlerova osobního překladatele Paula Schmidta, který se s nostalgií ohlíží za svojí kariérou. Nebo Huberta Masaříka, který v Mnichově s Vojtěchem Mastným zastupoval Československo a gestapo ho hned po příletu „uvěznilo“ v hotelu Regina.
Daladier podle Ophulse mnichovskou dohodu podepsal, protože měl dojem, že je v pasti. „Rozhodně si nemyslel, že bylo dobře, že to podepsal. Když přiletěl z Mnichova, tak ho na letišti vítala spousta lidí. Daladier se zeptal: ‚Kdo jsou ti lidé?‘ Odpověděli mu: ‚Přišli vám zatleskat.‘ A Daladier řekl: ‚Jsou to blbci.‘ Na rozdíl od Chamberlaina vůbec nebyl hrdý na to, že se vrátil z Mnichova,“ připomíná britského premiéra, který mnichovskou dohodu oslavoval jako „mír pro naši dobu“.
Byl to poker a Führer vyhrál
Ten mír nevydržel ani rok, než Němci vpadli do Polska a začala druhá světová válka. „S Chamberlainem jsem nikdy nemluvil, ale nejspíš si myslel, že ho podvedli. Lady Asquithová byla přesvědčena, že Chamberlain si skutečně myslel, že bude andělem míru,“ vzpomíná Ophuls na rozhovor s britskou političkou Violet Bonham Carterovou, blízkou přítelkyní Winstona Churchilla, která v dokumentu rovněž vystupuje.
Marcel Ophuls (* 1927)Je synem Maxe Ophulse, německého židovského režiséra, který v roce 1933 s rodinou prchl před nacisty do Francie a o sedm let později do USA. Marcel Ophuls začínal u hraného filmu, natočil například komedii Banánová slupka s Jeanne Moreauovou a Jeanem-Paulem Belmondem. Věhlas však získal jako autor dokumentů, v nichž skrze rozhovory s pamětníky a aktéry zkoumá témata válečných zločinů. Mezi jeho nejslavnější díla patří Lítost a soucit (1969) o francouzské kolaboraci s Němci a Hotel Terminus o poválečném životě gestapáka Klause Barbieho. Za tento více než čtyřhodinový film dostal v roce 1988 Oscara. |
Ophuls před půlstoletím došel ve svém filmu k závěru, že pokud by Britové a Francouzi v Mnichově neustoupili, Hitler by na Československo nezaútočil a nebyla by ani žádná válka. „Existuje dokonce pravděpodobnost, že Hitler by nemohl zůstat u moci, protože by mu to mezi Němci zničilo pověst,“ tvrdí i dnes, zároveň však dodává, že není ani prorok, ani historik.
„Nedostali jste příležitost se bránit, protože Chamberlain a Daladier Československo zradili. Kdybyste tu šanci dostali, tak byste zvítězili,“ odpovídá na otázku o oblíbeném českém dilematu. Nutno podotknout, že s těmito závěry by nejspíš řada historiků nesouhlasila. A možná ani ti diváci, kteří se díky filmu Ztraceni v Mnichově seznámili s prací historika Jana Tesaře, podle nějž Československo v konečném výsledku mnichovskou dohodou získalo.
V centru Ophulsova dokumentu ale nestojí osmdesát let staré české komplexy. Síla filmu spočívá ve výpovědích britských, francouzských a německých pamětníků zářijové krize roku 1938. Díky tomu si můžeme přesně představit neochotu Francouzů a Britů riskovat další zničující válku. „Byl to poker a Führer v něm zvítězil,“ shrnuje Ophuls velkou hru nervů v Mnichově.
Originál mnichovské dohody byl v roce 2008 přivezen do Česka:
