„Tamhle bydleli Jančíkovi, tady Bočkovi, Navrátilovi a Chalupníkovi. Vidíte to největší kameniště? To bývala hospoda. A tady stával náš mlýn s rybníkem, tamhle hasičská zbrojnice se stožárem na sušení hadic, tady most přes potok a cesta do Víru lemovaná patníky,“ ukazuje rukou František Šauer.
Šestasedmdesátiletý starousedlík je jedním z posledních lidí, kteří pamatují vesničku Korouhvici, jež v padesátých letech zmizela společně s Chudobínem pod hladinou vírské přehrady.
Zásobárna pitné vody nejen pro Brno se rozkládá nedaleko Bystřice nad Pernštejnem na Žďársku.
„Nás starých pamětníků pomalu ubývá. Například sousedovi Františku Šenkýřovi je 92 let. Sem do nové Korouhvice však jezdí už jen na víkend s rodinou, bydlí v Bystřici,“ líčí František Šauer, který byl 22 let starostou spojených obcí Chlum-Korouhvice.
V jeho vyprávění ožívají dávné obrazy zalité vodou a zanesené bahnem obřího vodního díla, jehož hráz byla největší betonovou stavbou své doby.
Když v suchém létě nebo na podzim výrazně klesne hladina v nádrži, jsou v korouhvické zátoce vidět zbytky původní obce ležící na stejnojmenném potoce. Naopak z Chudobína, který se rozkládal v údolí řeky Svratky za sousedním hřebenem a který potkal stejný osud, není vidět ani při nižším stavu vody prakticky nic.
Stěhování na Znojemsko obyvatelé vesnice odmítli
Pamětníkům zůstaly jen vzpomínky a pár zažloutlých fotografií.
„Tatínek pocházel z mlýna v Ubušínku, ale jako mladší syn odešel do Korouhvice, kde si koupil a zvelebil Havlíčkův mlýn. Náhon šel z rybníka k domu přes takovou kašnu, neměli jsme mlýnské kolo, ale Francisovu turbínu, kterou voda roztáčela,“ líčí František Šauer.
Je jako živoucí kronika. Jeho rodiče odmítli i přes množství překážek odejít jinam. Přitom někteří sousedé rádi kývli na stěhování na Znojemsko - do Litobratřic a Hrušovan, kde získali náhradou domy po vysídlených Němcích a k tomu mnohem úrodnější půdu, než měli na strmých kamenitých svazích kolem Korouhvice.
„Moje maminka řekla: Otče (mlynáře oslovovali pane otec - pozn. red.), jestli mě přestěhuješ, tak umřu,“ vzpomíná František Šauer.
A bylo rozhodnuto. Pro budování domů nové Korouhvice nad zátopovou oblastí mohli s povolením využít i materiál z původní vesnice.
„V novém domě máme i nějaké krovy ze starých domů. Začátky byly těžké, ale jako brigádníky jsme využili i dělníky, kteří stavěli hráz. Byla to doba, kdy se stavební materiál sháněl hrozně těžko,“ vybavuje si Šauer.
V nové Korouhvici zůstalo jen pět rodin z jednadvaceti
Kompenzaci za vystěhování navíc znehodnotila Zápotockého měnová reforma v roce 1953. A na mlynáře Šauera bylo navíc při vyplácení pohlíženo jako na kulaka.
I když přípravy předcházející stavbě vodního díla začaly už rok po válce, poslední starousedlíci opustili svoje domy až v září 1955, kdy už v přehradě pomalu stoupala voda.
„Když jsem prvního září odjížděl do školy v Zábřehu, spal jsem ještě ve starém mlýně. Ale když jsem po třech nedělích přijel domů, spali jsme už v hrubé novostavbě,“ líčí František Šauer.
V nové Korouhvici zůstalo nakonec pouze pět rodin z jednadvaceti, aktuálně tu však trvale žijí jen tři lidé - manželé Šauerovi s dcerou. Syn kvůli podnikání odešel do Víru, další sousedé nebo jejich potomci se vracejí třeba už jen na víkendy.
I soudruzi uznali, že stěhovat se dvakrát kvůli přehradě nejde
František Šauer si dobře pamatuje dobu, kdy si mohl v přehradě zaplavat nebo zarybařit. Jenže v roce 1986, po vyhlášení ochranných pásem kvůli novému vodárenskému využití nádrže, hrozilo Korouhvickým druhé vystěhování.
„Tehdy jsem napsal na ministerstvo a soudruzi nakonec uznali, že stěhovat se během života dvakrát kvůli zájmům společnosti je neúnosné. Když k nám přijel na jednání náměstek ministra, vzal to realisticky: Aby vám těch pár lidí znečistilo přehradu, to by museli vyrábět kyanovodík,“ usadil tehdy šéfy od vodohospodářů.
„Nechali nás tady a už se nebouralo, na rozdíl třeba od rekreačních středisek Zbrojovky nebo Ingstavu,“ srovnává.
Travnatá pláž u korouhvické zátoky bývala oblíbeným místem.
„Soukromí jsme měli kvůli množství rekreantů omezené, takže když došlo k vymezení pásem, zčásti jsem byl rád, na druhou stranu to život kolem přehrady umrtvilo a pro všechno musíme dojíždět,“ poukazuje.
Coby starosta se snažil prosadit, aby Povodí Moravy povolilo alespoň regulovaný rybolov s omezeným množstvím povolenek na každý den. Neúspěšně.
„Všichni vědí, že vodu je potřeba chránit. To beru. Ale mělo by se to dělat s rozumem, a ne fanatismem,“ míní. „Rybáři by se chovali mnohem ekologičtěji než ti, kteří chodí k přehradě načerno,“ míní.
Aktuálně voda sahá osmnáct metrů pod maximální retenční hladinu. A s obnažením základů původních stavení se zase vrací vzpomínky.
„Mám smíšené pocity, i když je to už hrozných let,“ říká František Šauer. Mlýn jeho rodičů před zatopením ještě odpálili trhavinou. V zátopové oblasti se také kácely stromy, dodnes po nich zůstaly pařezy.
Přehrada Vír u Bystřice nad Pernštejnem
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
