Boj za nezávislost na Británii vedl od roku 1885 Indický národní kongres (INK). Fungoval na sekulárním základě, zastupoval muslimy i hinduisty a až do roku 1947 nepodporoval myšlenku rozdělení země. Myšlenka samostatného státu muslimů se objevila ve 30. letech a jako svůj program ji Muslimská liga oficiálně vyhlásila v roce 1940.
Vyrobeno v Indii, zaplaceno Brity. Království loví v postkoloniálních vodách |
Ukončení národnostního boje na indickém poloostrově, jehož kořeny sahají až do osmého století, umožnila teprve 2. světová válka a britské obavy ze ztráty kontroly nad neklidnými državami. Po svém vítězství ve volbách v roce 1945 oznámili labouristé, že Británie si nemůže dovolit udržovat ohromné impérium.
Po skončení druhé světové války se rozepře mezi vůdčími stranami boje o nezávislost ještě prohloubily. Odezvou sporů byly v letech 1946 a 1947 pogromy mezi hinduisty a muslimy v celé Indii. Půl milionu obětí posloužilo jako hlavní argument proti jednotě budoucího státu. S konečným plánem rozdělení země přišel poslední indický místokrál lord Mountbatten, který se v Indii ujal moci na jaře 1947. Plán v červenci schválil britský parlament a cesta k samostatnosti byla volná.
Nezávislost Indie na titulní straně dobového tisku.
Nezávislý Pákistán se zrodil 15. srpna 1947 a vůdce muslimů Muhammad Alí Džinnáh se stal jeho generálním guvernérem. Ten samý večer s úderem půlnoci získala po třech a půl stoletích koloniální vlády nezávislost Indie.
Náboženské dělení a masová migrace
Země byla rozdělena podle náboženských hranic. Většinově hinduistické oblasti se staly součástí Indie a převážně muslimské zase Pákistánu. Obce, rodiny i domy tak najednou byly formálně přepůleny.
Podle odhadů muselo deset až 14 milionů muslimů, hinduistů a sikhů opustit své domovy a vydat se přes nové hranice. Masakry a krveprolití, které přesuny obyvatel provázely, si vyžádaly nejméně milion mrtvých, a to především v oblasti Paňdžábu, který nová hranice přeťala vejpůl.
V případě několika set knížecích států, které tvořily dvě pětiny původního území britských držav, rozhodovali o připojení k Indii či Pákistánu jejich panovníci. Kašmírský mahárádža, hinduista vládnoucí převážně muslimskému státu, zvolil Indii. Nezávislost zahrnovala i rozdělení dvou největších indických provincií - Paňdžábu a Bengálska.
Podrobnosti o tom, kudy povede nová mezinárodní hranice, byly zveřejněny pouhé dva dny před vyhlášením nezávislosti.
Od vyhlášení nezávislosti spolu oba státy o Kašmír dvakrát válčily. První indicko-pákistánská válka rozdělila Kašmír v letech 1947 až 1949, druhá v roce 1965. Separatistický Kašmír kalí vztahy obou zemí dodnes. Při násilnostech v této oblasti dosud zemřelo na 68 000 lidí, většinou z řad civilistů. Mezi Indií a Pákistánem platí od roku 2003 příměří, obě země ho ale často porušují a navzájem se obviňují z rozpoutání násilností (více o násilnostech zde).
Oslabení a jaderné mocnosti
Rozdělení zejména Pákistán oslabilo. Téměř 90 procent průmyslu a příjmů z daní připadlo Indii. Pákistánu zůstaly suroviny a jeho hospodářství tvořilo převážně zemědělství. Navíc zdědil jen necelou pětinu finančních rezerv bývalé říše.
Al-Káida se poprvé usadila v Indii, v Kašmíru šíří myšlenku džihádu |
V roce 1950 vstoupila v platnost indická ústava a byla vyhlášena Indická republika v rámci britského Společenství národů, v Pákistánu byla vyhlášena republika o šest let později.
První roky Pákistánu zkomplikovala smrt Džinnáha, konflikt s Indií i etnická a náboženská různorodost státu samého. Krize v Pákistánu vyvrcholila vojenským převratem v roce 1958 a občanskou válkou v roce 1971. Po ní se oddělil nesourodý Východní Pákistán a vznikl Bangladéš.
V současnosti je Pákistán s počtem obyvatel přesahujícím 200 milionů druhou nejlidnatější muslimskou zemí na světě (první je Indonésie).
Indie i Pákistán patří mezi neoficiální jaderné mocnosti. Indie provedla první jadernou zkoušku v roce 1974, Pákistán v roce 1998.
Porovnání území před a po rozdělení Britské Indie. Vpravo mapa z roku 2007, ve které je zobrazen i samostatný Bangladéš.
