Gorazdovo náměstí se proměnilo v přístaviště pro lidi evakuované z vodou pobořeného Černovíra, z Envelopy byla laguna a sídliště na jihu města byla zatopená.
„Řada staveb i průmyslových areálů vznikla v místech, kde se o povodni jako by vůbec neuvažovalo. Jde například o rozšíření bývalých Milo závodů či tehdy nově vzniklá sídliště – například Povel. Vždy jde o určitou historickou paměť. V poválečném období se vytratila. U řeky v záplavovém území vznikla řada důležitých staveb,“ přiblížil Jan Langr, vedoucí odboru ochrany na olomouckém magistrátu.
Srovnání let 1997 a 2017 |
Nevhodně umístěné stavby označil za velký problém, s nímž se musí Olomouc vypořádat při hledání ideální podoby protipovodňové ochrany.
„Nemá ho však jen Olomouc, ale i většina měst v České republice či v jiných zemích,“ doplnil Langr.
Ještě na konci 19. a začátku 20. století si Olomoučané riziko povodní evidentně uvědomovali. Město, v němž žilo bezmála 20 tisíc lidí, se po zrušení olomoucké pevnosti zbavilo sevření hradeb a začalo se v doposud nevídané míře rozrůstat.
„Když se například podíváte na Masarykovu třídu, tak u tamních bytových domů, přestože jsou v záplavovém území, nebyly škody v roce 1997 tak výrazné. Nespadly, stavitelé s velkou vodou počítali,“ srovnal Langr.
Připustil, že i v 19. století se město stejně jako v poválečných letech rozšiřovalo do míst, kde se povodně dříve objevovaly. Přesto podle něj nešlo o chybu. „Olomouc se tak mohla rozvíjet za předpokladu – a funguje to tak i dnes – že stavitelé nových domů brali riziko velké vody jako součást reality,“ upozornil Langr.
Velmi podobné je to i u mnohem staršího barokního Klášterního Hradiska. „I při jeho stavbě lidé evidentně věděli, že sem voda může přijít. Stojí na navýšeném místě, ani povodeň v roce 1997 jej nijak výrazně neohrozila,“ podotkl vedoucí.
Záplavové území zabírá třetinu Olomouce
V místech, kam rozbouřená řeka dosáhne, tak nové budovy i v současnosti rostou pouze za určitých podmínek.
„Záplavové území tvoří v Olomouci třetinu města. Pokud bychom tady nařídili zákaz výstavby, úplně bychom zastavili rozvoj Olomouce. Vždy je to o kompromisu,“ vysvětlil Langr. Hranice, za kterou už stavební stroje nemohou, je většinou až na úrovni stoleté povodně.
Lidé musí podle Langra přijmout fakt, že voda k Olomouci patří. „Byla přece nezbytnou podmínkou toho, aby město vůbec vzniklo. Musíme ale počítat s tím, že řeka může být i velkým rizikem. Naši předci na to mysleli,“ vyzdvihl.
Nevhodně umístěné poválečné stavby ale nejsou jedinou chybou, kterou lidé vykročili vstříc katastrofě. Velký podíl na záplavách měly před 20 lety i dřívější chyby člověka při hospodaření na polích, v lesích a řekách. Voda kvůli nim krajinou rychle protéká a při povodních snadněji nabírá rychlost a sílu.
„Velkou část našich řek jsme degradovali tím, že jsme je zregulovali. Narovnali jsme je a udělali z nich téměř umělé kanály. Podařilo se nám zajistit, aby voda z krajiny rychle odtekla. Takzvané meliorace pomohly zemědělství, získávali jsme tak další a další ornou půdu. S následky se ale potýkáme dodnes – voda totiž v naší krajině nakonec chybí,“ řekl expert z Univerzity Palackého, hydrobiolog Martin Rulík.
