Jeho návrat se neblíží, zato místo slz už má v obličeji zase odhodlání. „Všechno jde, jak by mělo jít,“ blaží ofenzivního záložníka prvoligových Teplic, který ještě chodí o berlích. Svému mužstvu scházel ve finiši uplynulé sezony, jeho comeback se chystá až na příští jaro.
Nebo dřív?
Nedáváme si žádný konkrétní termín. Řekli jsme si, že v lednu začnu s týmem, a když stihnu už poslední dva tři zápasy podzimu, bude to super. Ale nikdo nechce nic uspěchat, i když je jasné, že já i trenér bychom dřívější návrat uvítali. Jenže jde o moje první takové zranění, a tak si spíš dávám pozor, aby bylo všechno stoprocentně v pořádku a připravené hlavně na jaro.
Koleno je v jakém stavu?
Teď jsou čtyři týdny po operaci, zatím všechny výsledky od doktora i od fyzioterapeuta jsou takové, že léčba jde rychleji, než se čekalo.
Jak prožíváte vaše první vážné zranění v profikariéře?
Když se to stalo, nechtěl jsem tomu věřit. Byl jsem večer sám doma a párkrát jsem to obrečel. Naštěstí jsem měl kolem sebe kluky z týmu a moje nejbližší, kteří mi pomáhali, abych byl v pohodě. Teď už to beru tak, jak to je.
Zranil jste se na konci dubna proti Slovácku. Nezaviněný střet?
Já jsem přeskakoval Čiviče, myslím, že mi šel do skluzu pod nohy. Trošku zvedl své nohy a malinko mě rozhodil. Když jsem dopadl na pravačku, cítil jsem, jak mi v ní křuplo. Hned jsem věděl, že je zle.
Jaká byla přesná diagnóza?
Přetržený přední zkřížený vaz. Meniskus a další vazy vydržely pohromadě, zůstaly stoprocentní. Zaplať pánbůh pro koleno, že to bylo jen tohle a ne žádné komplikace.
Štvalo vás zranění o to víc, že jste hrál ve znamenité formě?
Pro mě to byla top forma. Dá se říct, že na takovou jsem čekal celou kariéru. Na jaře jsem se cítil výborně, pak přijde tohle. Jak to brát... Můžou se stát horší věci na světě. Samozřejmě to zamrzí, pořád se s tím nějak peru, ale teď už je to jednodušší než před operací.
5 gólů dal v minulé ligové sezoně Jakub Hora za Teplice, ve 26 zápasech přidal čtyři asistence. |
Dělal jste si před zraněním zálusk na reprezentaci?
Když se o tom píše a všichni vám to říkají, samozřejmě na to myslíte. Ale ne při trénincích nebo zápasech, ty jsem absolvoval v pohodě. Co má přijít, přijde. Stalo se zranění, reprezentace holt nebyla. Budu dělat všechno, abych se vrátil ve stejné nebo v ještě lepší formě, než v jaké jsem odcházel.
Navíc jste Teplicím scházel v boji o Evropskou ligu, nakonec neúspěšnou. Jak jste finiš sledoval?
Když jsem viděl, jak se kluci vykartovali, chtěl jsem jim pomoct na hřišti. Zápas s Hradcem a Bohemkou zvládli, klíčové ztráty přišly v Jablonci a doma s Duklou. Samozřejmě jsem si říkal, že bych se jim díky mé formě snažil pomoct, abychom na konci slavili. Před posledním utkáním s Duklou jsem už jezdil na kole, byl jsem v bazéně, koleno bylo čisté, stoprocentní ještě před operací. S trenérem Šmejkalem jsme si tak dělali srandu, že bych mohl nastoupit alespoň na pět minut, i když u něj to vypadalo, že to myslí vážně.
Bál jste se operace?
Musím říct, že pan doktor Neckař odvedl suprovou práci. Den před operací, když už jsem ležel v nemocnici, přišel za mnou, ať jsem v pohodě, ať se toho nebojím. Byl jsem na vážkách, nevěděl jsem, co od toho čekat. Sehnal nejlepšího anesteziologa, kterému věří. Uspal mi i nerv na noze, abych po operaci necítil bolest. Probíhalo to fantasticky, musím za ten servis panu Neckařovi a fyzioterapeutovi Ondrovi Klementovi poděkovat. Mám od nich fakt první poslední.
Co říkáte změnám v kádru?
Honza Rezek je zkušený hráč, víme, že nám pomůže. Teď s týmem trénuje Suchan z Plzně. Jinak kádr zůstal téměř pohromadě, je silný a věřím, že kluci chytnou začátek sezony. A že budeme zase na vlně, jako jsme byli na jaře.
Čím vás trenér Šmejkal pozvedl až na 5. místo tabulky?
Myslím, že hodně lpí na maličkostech. Dává nám taktiku jako celku, ale řeší i detaily ohledně jednotlivců. I co se týče mě. Třeba převzetí balonu, od ofenzivních hráčů chce minimum přihrávek dozadu, hrát hodně jeden na jednoho. To jsme dokázali pochopit. Podzim jsme ještě neměli úplně dobrý, i když byl lepší než předminulou sezonu, ale pak to hodně hráčů pochopilo a zvedli jsme se jako mančaft.
Co udělat, aby se neopakoval tradiční teplický výkyv?
To je těžké. Pořád se o tom mluví, my hráči to máme taky v hlavách. Ale co pro to udělat... Když se nám bude dařit, budou říkat, že jsme to zvládli. Když se dařit nebude, tak všichni budou omílat teplický syndrom. Prostě se musí chytit začátek a makat, jak se makalo předtím. Náš kádr je myslím dobrý.
Jak vám bude scházet duše týmu Štěpán Vachoušek, který ukončil profesionální kariéru?
Vachy pro mě byl obrovský učitel. Pomáhal mi na hřišti i v šatně, to lidi nevidí. Dokázal mě seřvat při tréninku i při zápase, a když jsem něco udělal dobře, hned pochválil. Když se mi začalo dařit, říkal super, ale nevymýšlej blbosti, hraj si pořád to svoje. Dokázal mě usměrnit. Myslím, že takhle se nechoval jen ke mně, ale ke všem. Byl pro nás v tomhle hrozně důležitý.
Přemlouval jste ho, ať nekončí?
Rozhodně. Chtěl jsem, aby mi při návratu po zranění pomáhal, aby na mě mluvil. Vachy je super člověk do kabiny. Jeho konec nás mrzí, bohužel věk nezastavíte. Ale jsme s ním pořád v kontaktu. Dovolím si tvrdit, že cokoli budeme potřebovat, je tady pořád pro nás.
Zatím zůstává Martin Fillo, po němž toužil Zlín. Přál byste mu to, nebo ho chcete v Teplicích?
Ono je to dvousečné. Martinovi bych Zlín přál, každý by si chtěl zahrát Evropskou ligu, navíc to je základní skupina. Sám to řekl v rozhovoru, který se mi líbil – je to šest zápasů v Evropě a může se ukázat. Svatá pravda. Aby to nevyznělo blbě, Martin taky není nejmladší a musí myslet na všechno. Ale jestli se vrátím aspoň v takové formě, že bych hrál v základu, obrovsky by mi chyběl. I on mi po sezoně říkal, že jsem mu tam ty čtyři zápasy scházel. Což mě potěšilo. Bylo to povzbuzení i od kluků, když říkali, že bych jim pomohl. To mě posouvá k tomu, abych se vrátil ještě lepší formě.
Jak teď trávíte čas?
Mám tréninky jako kluci, akorát sám s fyzioterapeutem, jsem mimo mančaft. Moc toho zatím dělat nemůžu. Když jdu o berlích 200 metrů na procházku, jsem splavený a říkám si, že to není normální. Jsem doma s přítelkyní, s rodiči, s kamarádem, starají se o mě fantasticky. Až teď jsem začal nějak fungovat, ještě dva tři týdny po operaci jsem skoro nemohl chodit, sám se ani oblíknout. Až teď si užívám, že můžu na sluníčko. Raduji se z každé maličkosti, třeba že už můžu řídit auto. Pro mě je to velký pokrok.
