Konflikt, který vyvolali separatisté v Biafře, začal podobně jako mnohé jiné v Africe a v jeho pozadí byly dlouholeté etnické a náboženské spory spojené s nálezem bohatých ropných nalezišť.
Země byla rozdělena na tři oblasti přibližně kopírující osídlení třemi hlavními etniky, která se liší jazykem, náboženstvím, společenskou organizací i ekonomickou vyspělostí. Sever obývají městští muslimští Hausové, jihozápad rodová společnost Jorubů a v jihovýchodních savanách a pralesích žijí křesťanští Ibové.
Po vyhlášení nezávislosti nejlidnatější země černého kontinentu v roce 1960 získali navrch muslimští Hausové, což se nelíbilo křesťanským Ibům. V lednu 1966 zabili při prvním vojenském puči důstojníci z řad Ibů při puči premiéra hauského původu Abubakara Tafawu Balewu. Následovaly pogromy proti Ibům a poté v červenci 1966 další vojenský převrat hauských důstojníků.
Rozpoutané kmenové třenice vedly v květnu 1967 k odtržení ibské Jihovýchodní provincie od Nigérie. O tři dny později vyhlásil vůdce kmene Ibo plukovník Odumegwu Ojukwu nezávislou Republiku Biafra, která měla tehdy asi 13,5 milionu obyvatel. Biafra byla, a dodnes je ropnou zásobárnou Nigérie a měla i svou vlajku, peníze a poštovní známky.
Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvHladomor zahubil miliony lidí
Federální vláda nasadila všechny prostředky, aby separatisty porazila. Válka začala ofenzivou vládních sil 6. července 1967, v říjnu byla obsazena metropole separatistů Enugu a přístav Calabar, v prvních měsících roku 1968 padla Onitsha a přístav Port Harcourt. Poslední vládní útok začal v úvodu roku 1970 - 12. ledna biaferská vláda kapitulovala a o tři dny později provincii ovládla federální armáda.
Ve válce podle odhadů zahynulo až několik milionů lidí: padlých vojáků na obou stranách bylo jen asi 100 000, 500 tisíc až dva miliony Ibů ale zahubily strádání a zejména hladomor, když vládní jednotky odřízly separatisty od zásobovacích cest. Symbolem Biafry se staly fotografie hladovějících dětí, mnohdy s nafouklými bříšky.
Vůdce separatistů Ojukwu uprchl do Pobřeží slonoviny, kde žil 13 let, v roce 1980 byl amnestován a vrátil se do země. Zemřel v listopadu 2011 v 78 letech.
Plameny vzpoury hoří dodnes
Na straně Biafry stály zejména Francie a - tehdy ještě salazarovské - Portugalsko, z dalších zemí jen Gabon, Pobřeží slonoviny, Tanzanie, Zambie a Haiti. Na straně nigerijské federace byla Velká Británie, Organizace africké jednoty (AOJ, předchůdkyně Africké unie) a východní blok v čele se Sovětským svazem.
Sabotéři z bažinyMstitelé z delty Nigeru tlačí ceny ropy vzhůru, útočí na těžaře |
Biafra brala výzbroj, kde se dalo, zatímco Nigérii zásobovaly především komunistické státy: šlo hlavně o migy a československé delfíny. Stroj Aero L-29 Delfín, standardní cvičný letoun Varšavské smlouvy vyráběný v továrně Aero Vododchody se na africkém bojišti ukázal jako překvapivě úspěšný bombardér.
Otázka Biafry je v Nigérii dodnes citlivým tématem. Letos v lednu se stoupenci hnutí nezávislé Biafry shromáždili ve městě Port Harcourt, aby podpořili nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, od něhož očekávali podporu v boji za autonomii. Na shromáždění přišlo o život jedenáct lidí, přes 100 účastníku bylo zatčeno.
Amnesty International loni v listopadu obvinila nigerijské bezpečnostní složky, že během jediného roku zabili nejméně 150 účastníků pokojných demonstrací za vytvoření nezávislé Biafry. Nigerijská armáda obvinění ze „zabíjení bezbranných agitátorů“ popřela jako snahu očernit pověst pořádkových sil.
Biafra, Nigérie
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
