Vzpomínáte? Na druhém mezičase finále deblkanoistů na olympijských hrách v Riu vedli Jonáš Kašpar a Marek Šindler o 1,17 vteřiny.
Jeli si pro medaili, dost možná i pro zlatou. Pro slávu, která s nimi zůstane po desítky let.
Jen tři brány ze čtyřiadvaceti jim zbývaly.
A potom jako by pro ně modré nebe nad brazilským kanálem zčernalo.
V protivodné jedenadvacítce chtěl „háček“ Kašpar urychlit výjezd, ale neudržel je u vnitřní tyče. Zadák Šindler se musel ohnout, aby se vyhnul tyči, přesto se ji dotkl a navíc byl jeho náklon takový, že zvrhli loď.
O trenéra Ondřeje Štěpánka se v tu chvíli pokoušel infarkt. „Zestárl jsem strašně moc,“ pronesl.
TRPKÁ VZPOMÍNKA. Pocit zoufalství v cíli olympijského finále v Riu.
V cíli zakláněli hlavy, zoufalství v obličeji, navíc brzy i slzy. Štěpánek, který si předtím vykřičel hlasivky, ty své skrýval za černé brýle, hlas se mu zadrhával.
„Hrozné. Hrozné. Tolik tomu sportu obětovali,“ říkal. „Šli za medailí a nakonec měli na to, aby to tady bez problémů vyhráli. Věděli jsme, že ta poslední protivoda stojí za velké hov.. Ale oni byli v pohodě. A pak přijde jedna chyba z toho, že moc chtěli.“
Když potkal za cílem Kašpara, řekl mu: „Jsem na vás pyšnej. Ať jste jeli, jak jste jeli.“
Druhý z páru Šindler tehdy přiznával: „To je takové zklamání, že nejde ani nadávat. Pokazili jsme si to sami.“
Kašpar znovu připomínal čtyři roky, kdy kráčeli k olympijskému závodu. „Všechny ty čtyři roky najednou musíte odevzdat během 110 sekund. Věříte, že máte natrénováno a že to bude stačit na výhru. A my to potom přehnali.“
Pocit zmaru z nich nikdo nedokázal sejmout.
Byl tak silný, že s nimi ještě dlouho kráčel.
O devět měsíců později, po jiném finále a u jiných peřejích, Jonáš Kašpar ve slovinském Tacenu přiznává: „Ta olympiáda byla natolik silným zážitkem, že ho nedostanete jen tak z hlavy. Museli jsme se s tím naučit žít. Už být v Riu bylo něco neuvěřitelného - a pak přišel náš tolik emotivní závod. Ten zážitek se v našich myslích uložil a nedá se vytěsnit.“
Jejich disciplína mezitím ztratila olympijský punc, má ustoupit v programu kategorii C1 ženy. Šanci na reparát s největší pravděpodobností už nikdy na hrách nedostanou. Ale oni i tak chtěli za každou cenu dokázat, že na velkou medaili měli - a mají.
Evropské mistrovství v Tacenu jim takovou šanci nabídlo.
Už před nimi vybojovali v sobotním odpoledni bronz kajakář Jiří Prskavec a stříbro singlkanoistka Tereza Fišerová.
Minutu předtím, než oni sami vyrazili na vodu, zaslechli, jak Prskavec s úsměvem říká: „Už zbývá jen jedna medaile.“
TENTOKRÁT TO MUSÍ VYJÍT. Jonáš Kašpar s Markem Šindlerem na trati finále v Tacenu.
Ale tím se teď odmítali zabývat. „Prostě jsme šli na vodu s tím, že chceme předvést dobrou jízdu,“ vyprávěl Šindler.
A předvedli ji. „Jak semifinále, tak finále jsme zajeli čistě. Měl jsem dobrý pocit z našeho skluzu. Snad kromě branky čtrnáct, kterou jsme trochu podjeli,“ bilancoval Kašpar.
Proťali cíl, pohlédli na časomíru. Uviděli: třetí místo. Kouč Štěpánek u kanálu radostně zaťal pěst, přestože k medailové definitivě stále bylo daleko. Finále ještě čekalo na nejlepší dvě deblkanoe ze semifinále: Poláky Pochwalu se Sczepanskim a německé duo Behling-Becker.
Poláci to nezvládli. Zato Němci peřejemi letěli.
„To byly pro nás ještě větší nervy než na startu,“ líčil Kašpar. „Přímo nehorázný nervy. Oni jeli tak dobře.“
„Jo, bylo to na infarkt. Už jsem přestával věřit,“ přitakal Šindler.
Chyby na samém konci tratě však Němce vystrnadily z boje o zlato až na šestou příčku.
A bylo hotovo. Přiběhl tentokrát rozradostněný Štěpánek. Jeho svěřenci odvalili olympijský balvan.
MÁME JI, MÁME. Jonáš Kašpar (vlevo) s Markem Šindlerem a jejich vyčekaná bronzová medaile.
„Snad jsme to konečně zlomili,“ nadšeně vykládal Šindler. Tolikrát v minulosti patřili ke kandidátům cenných kovů a vždycky se cosi pokazilo. Teď už ne. „Máme naši první velkou seniorskou medaili, z mistrovství Evropy nebo světa. Jsme tak neuvěřitelně šťastní.“
