Když se řekne biatlon v korejském Pchjongčchangu, co se jim vybaví nejdříve?
„Sušené ryby a větrná střelnice. Hrozně jsme s ní bojovali,“ říká český šéftrenér Ondřej Rybář.
„Golfová hřiště, po kterých vedou tratě. Jezdili jsme i kolem jedné jamky,“ přidává Michal Šlesingr, aktér světového šampionátu v Pchjongčchangu 2009.
„Před střelnicí tam mají sjezd do nebezpečné prudké zatáčky, kde se docela padalo,“ zaloví v paměti Jaroslav Soukup.
„Já byla tehdy ze všeho tak vyjukaná, že si nevzpomínám skoro na nic,“ prohlásí Veronika Vítková, tehdy 20letá juniorka, neokoukané mládě mezi dospělými rváči.
I když cosi si Vítková pamatuje naprosto přesně. „Čtvrtou ranou na poslední položce jsem si tam odstřelila medaili z vytrvalostního závodu.“
Po osmileté odmlce se do Koreje vrací vrcholná biatlonová událost, od čtvrtka hostí Pchjongčchang osmé kolo Světového poháru – a zároveň olympijskou generálku. Pro větší část českého týmu, který se v pondělí odpoledne scházel na ruzyňském letišti, půjde o první seznamku s dalekou asijskou zemí.
Včetně Gabriely Koukalové.
„Větrné střelnice nemám ráda,“ říkala před odletem. „Ale těším se na novou zkušenost z místa, kde jsem ještě nikdy nebyla. Budu se mentálně připravovat na to, co nás za rok v Koreji čeká.“
Celý den na cestě
S sebou do palubního zavazadla si Koukalová přibalila knihu o životním štěstí na motivy Malého prince.
Před výpravou bylo takřka 24hodinové vlekoucí se cestování.
Ve 14.05 odlet z Prahy do Amsterdamu. Tam čekání šest hodin na přestup. Potom 11 hodin do Soulu. A navrch ještě únavný přesun do budoucího olympijského města.
„Na hotelu máme být až v úterý večer místního času,“ hlásila Vítková, vybavená pro jistotu i prášky na spaní. „Já se totiž bojím létat.“
Biatlonisté mohli využít přímého letu Korean Air z Prahy do Soulu, ale neudělali to. „Nedokázali nám údajně vzít tolik bagáže najednou, neměli už dost velkou kapacitu. Museli bychom tým rozdělit do dvou dnů a dvou letů,“ vysvětloval Šlesingr.
Ondřej Moravec, stříbrný medailista ze světového šampionátu, se na pouť do Asie nevydal, v týmu ze šampionátu ho nahradil Jaroslav Soukup. Jelikož v minulosti Moravec aklimatizaci na jiných kontinentech pokaždé protrpěl, dal nyní přednost druholigovému IBU Cupu v Kontiolahti.
Do Finska odlétal o dvě hodiny dříve než kolegové z A-týmu do Koreje. „Naší malé roste zub, dva dny jsem se teď nevyspal,“ líčil.
Chci zůstat v evropském čase
Krátký „odpočinek“ po mistrovství světa nebyl ani pro ostatní doslovným odpočinkem. „Potřebujete trochu trénovat, trochu se věnovat rodině, trochu zařizovat věci, na které předtím nebyl čas. Bylo to rozlítané,“ říkal Šlesingr.
Koukalová zůstala ještě tři dny po mistrovství v Hochfilzenu, až potom se nakrátko objevila doma.
„Dva dny jsem trénovala u nás v Jizerkách. Docela tam foukalo. Takže to vlastně byla i rozcvička na Pchjongčchang.“
V Koreji pobudou pouhých šest dnů, než se opět vrátí na poslední dvě pohárová kola do Skandinávie. Což mnohé vede k netradiční formě aklimatizace.
„Pokusím se v Asii co nejvíc zůstat v evropském čase,“ vykládá Šlesingr. „To znamená nepodléhat místním trendům, chodit spát třeba až ve čtyři ráno a vstávat klidně v jednu nebo ve dvě odpoledne. Večerní časy závodů nám to naštěstí umožňují.“
Koukalová přitaká: „Cokoliv jiného by bylo kontraproduktivní. Jsme tam jen na skok.“
Až za rok stráví v olympijské Koreji i s aklimatizací téměř měsíc.
Nebo snad ne?
„Ještě si to rozmyslím,“ naznačí Rybář. „Řešíme několik variant.“
