Je osm hodin večer. Setmělé ulice Písku pokrývá sníh, teploměr ukazuje minus osm stupňů Celsia a my stojíme před noclehárnou v Sedláčkově ulici. Okna budovy nedaleko vlakové zastávky září do tmy jako maják. A právě tím se noclehárna v nejstudenějších dnech stává pro lidi bez domova.
Stejně jako my čekají od půl sedmé, kdy se noclehárna otevírá, na zvuk klíče v zámku čtyři muži a jedna žena. Za třicetikorunový poplatek se mohou alespoň na pár hodin vrátit do doby, kdy pro ně bylo teplé jídlo, sprcha a spánek v čisté posteli samozřejmostí.
„Když zazvoní, už během rozhovoru v domovním telefonu poznáme, jestli nejsou pod vlivem alkoholu nebo jiných látek. Když je všechno v pořádku, mohou jít dál. Stává se ale i to, že je na první pohled jasné, že služeb nocleháren nebudou moci využít. Platí tu ubytovací řád, musí se dodržovat. Stejně tak nepřijímáme klienty, kteří u sebe mají například nože a odmítají je na noc vydat do úschovy,“ vysvětluje vedoucí sociální pracovník Libor Sechovec, když vycházíme po točitých schodech do prvního patra opravené městské budovy, která jako noclehárna slouží od loňského září.
Po osmé večer už je ticho
Hlavní část noclehárny je rozdělena na dva prostory - pro muže a ženy. Každý z nich čítá koupelnu, toaletu a místnost na spaní. Přestože je noční klid vyhlášený od dvaadvacáté hodiny, už krátce po osmé je v noclehárně naprosté ticho. Tři muži leží v postelích. Také žena si ve svém pokoji užívá soukromí.
„Za celý den jsou vymrzlí a unavení, dají si sprchu, čaj a jdou spát. Jindy třeba ještě posedí v kuchyňce, hrají karty nebo si čtou,“ vysvětluje Sechovec.
Dnes v kuchyňce u topení popíjí čaj jen dvaapadesátiletý Jiří. Bez domova je od devadesátého roku a jak sám říká, i když si za ta léta na život venku zvykl, za noc v teple je rád.
„Skončil jsem na ulici, když jsem se vrátil z vězení. Byl jsem ale většinou v Praze. Tam je to lepší, když mrzne, dá se jít do Armády spásy nebo Naděje. Dokud tady nebyla ubytovna, spal jsem venku, člověk si zvykne. Měli jsme deky, spacáky, pomáhala nám jedna paní,“ pouští se do vyprávění.
Noclehárnu bude muset opustit ráno do půl deváté. „Chodím sem pravidelně, přes den se to musí nějak přežít. Dneska jsme byli celý den ve vestibulu na autobusáku. Na vlakovém nádraží být nemůžeme, tam jsou sekuriťáci a vyhazují nás,“ popisuje Jiří mrazivé dny.
S pohledem do novin rozjímá nad svým životem. „Otce mám v Protivíně, ale nestýkáme se, jsem černá ovce rodiny. Je těžké začít znovu, v Písku jsou ubytovny obsazené a práce není, protože nemám čistý trestní rejstřík. Teď jsem na pracáku, budu se snažit najít práci, takhle to nejde,“ hodnotí.
Vrátit se do společnosti pro ně není jednoduché
Sociální pracovníci nabízejí bezdomovcům pomoc s návratem do běžného života. Třeba při vyřizování věcí na úřadech, hledání práce nebo je odkazují na další charitativní organizace. Podle Libora Sechovce ale není jednoduché začlenění lidí - zvyklých na život bez pravidel - zpátky do společnosti.
„Když od mládí žijete tímto způsobem, návrat je hodně těžký, možný pro jednoho, dva z deseti. Pro nás je to o dlouhodobé a trpělivé práci. Nemůžeme čekat výsledky hned a ve všech případech. Nechá se spíš pracovat s jedinci. To, jak dlouho s nimi někdo špatně zacházel, jak dlouho byli na ulici, se pak projeví na jejich chování, návycích, nastavení životních pravidel. To se nedá odbourat hned,“ podotýká Sechovec.
