Stulovo dětství nebylo úplně jednoduché. Jeho rodiče přežili holokaust a z rodného Polska prchli před komunisty v roce 1949. Stul se narodil v utečeneckém táboře v Západním Německu.
Podnikatel roku |
„To, co moji rodiče prožili, je příšerné. Můj otec nemohl Německu přijít na jméno, nemám mu to za zlé, ale neměli bychom vinit děti za činy jejich otců,“ říká Stul. Ostatně ani Stul dnes necítí k Evropě nebo zemi svých rodičů nějaký zvláštní vztah. „Už tam nemáme nikoho z rodiny. Pro mě je to země, trh, jako každý jiný,“ říká.
Je vděčný Austrálii, kde rodina získala azyl. Na jižní polokouli se stěhovali, když bylo malému Mannymu sedm měsíců. První tři roky strávili v utečeneckém táboře, další tři roky v malém domě spolu s dalšími třemi rodinami. Rodiče pracovali v dělnických profesích. A už to Stula formovalo.
Rychlé „zaučení“
Škola ho podle vlastních slov moc nebavila. Už tehdy si říkal, že by ho bavil byznys, ale neměl peníze na rozjezd. Začal pracovat na stavbě na severozápadě Austrálie, aby si něco vydělal.
„Rychle jsem se ocitl v dospělém světě. Nedalo se tam dělat nic jiného, než pít. Nebyly tam skoro žádné ženy. Dělal jsem totéž, co všichni ostatní. Přišli jsme si na slušné peníze, ale co jsme vydělali, to jsme propili. Po pár týdnech jsem si uvědomil, že takhle nic neušetřím,“ vzpomíná Stul.
Na stavbě nakonec vydržel 15 měsíců, ale ušetřil si dost na to, aby založil dárkovou společnost. Pojmenoval ji Skansen, dovážel například nábytek ze Skandinávie, jehož design se mu zalíbil. „Dnes je všechno snazší než v dobách, kdy jsem začínal. Je mnohem jednodušší získat peníze a všechno usnadňuje internet,“ říká Stul.
Po dvaceti letech pak firmu prodal, i když mu slušně vydělávala. „Nevěděl jsem, co budu dělat dál. Ale věděl jsem, že už nechci prodávat dárky,“ vzpomíná. Během 90. let podnikl několik duchovních cest po Indii, přestal jíst maso a založil biofarmu.
Hračky místo start-upu
Postupně se začal poohlížet po dalším byznysu. „Chtěl jsem investovat do nějakého technologického start-upu v Izraeli, kam odešlo na začátku 90. let mnoho ruských Židů. Vznikaly tam zajímavé věci. Ale žena mě přesvědčila, ať koupíme krachující hračkářskou společnost. Řekl jsem si: proč ne?“ říká Stul.
A tak se stal šéfem a spoluvlastníkem firmy Moose Toys, čtvrtého největšího výrobce hraček v Austrálii a šestého v USA. Krachující firmu dokázal vytáhnout neuvěřitelně nahoru. Moose Toys pod jeho vedením zvedla za posledních 15 let tržby o neuvěřitelných 7 200 procent. Firma prodává ve více než osmdesáti zemích.
Hlavním hitem firmy jsou figurky Shopkins, v Česku zatím prakticky neznámé. Ale ve Spojených státech se dokonce překonaly Barbie a podle tamní hračkářské asociace se staly hračkou roku pro dívky. Právě americký trh přitom považuje Stul za nejdůležitější.
Jen přežít krach
Porota během sobotního vyhlašování výsledků Světového podnikatele roku ocenila i to, jak se Stul dokázal vyrovnat s nepřízní. Před devíti lety totiž firmě opět hrozil krach, když bylo třeba kvůli nebezpečným látkám stáhnout z prodeje hračky Bindeez. Na vině prý byla čínská továrna, kde si hračky nechával vyrábět.
„Stálo nás to hodně, reputaci, peníze, čelili jsme rozsáhlému vyšetřování. Pokud bych měl možnost udělat něco jinak, asi bych si lépe vybíral továrny, s nimiž spolupracujeme. Dnes už se naše hračky vyrábějí v provozech, které mají nejvyšší rating,“ doplňuje Stul.
„Není moc šéfů firem, které by se dokázaly porvat s nepřízní, tak jako Manny Stull. Porota se na něm shodla jednohlasně. Pochází ze skromných začátků, jeho firma je nyní finančně silná a přináší technologické inovace. A hlavně hodně vrací společnosti,“ prohlásila předsedkyně poroty Rebecca MacDonald.
Letošní vítěz dává každoročně na charitu minimálně deset procent ze zisku firmy.
A co by měl podle něj mít správný podnikatel? „Musí mít hlavně drajv, odhodlání, musí být inteligentní a mít velmi silnou vůli uspět. Co se týče podnikání, měli bychom se učit od zemí, jako je třeba Izrael. Podívejte se, co dokázali, a jak jsou přitom svým územně izolovaní,“ říká.
