Nejprve si zoufala: „Mně už nic nepomůže.“ Později však říkala: „Snažím se věřit.“ V to, že naděje na olympijský start v Riu stále žije.
Plně jste uvěřila lidem, kteří vás loni ujišťovali, že kvalifikovaná na hry jste už z mistrovství světa v Richmondu?
Samozřejmě. Gratulovali mi tehdy ze svazu i z ostatních zemí. Nikdo nepředpokládal, že bych o Rio mohla přijít. Nikdo nemluvil a nevěděl o tom, že by do té kvalifikace bylo zaháčkované ještě něco jiného.
Jak jste se ve čtvrtek dozvěděla, že všechno je jinak?
Až v půl osmé večer, volal mi Petr (trenér Petr Novák). Předtím jsem trénovala a šla na večeři, na internetu jsem ani nebyla. A potom jsem byla celkem překvapená.
Spíš v šoku, ne?
Jo, byl to šok. Zpočátku mi ani vše nedocházelo, až postupně si má hlava začala uvědomovat, co se opravdu děje, a myslela jsem na Rio čím dál víc. Toho času, co jsem do přípravy investovala! Bylo mi to tak líto.
Nejen čas, ale také spoustu peněz a energie jste do mise Rio vložila.
Nejvíc mě mrzí ta investovaná práce. Jasně, stejně bych se připravovala na zimu, trénovala bych. Ale teď jsem hned po zimní sezoně skočila na kolo, soustředila se na časovku, měnila techniku, trénovala ji i na dráze. Když pak přišla tahle zpráva, vůbec mi nebylo dobře.
Zásadní chybou bylo, že nikdo z Česka loni v září jistotu vaší kvalifikace na UCI neověřil?
To jo. Kdyby na ten problém tehdy někdo přišel, ještě by se s tím něco z mé pozice dalo udělat.
Právě. Mohla jste se pokusit vyjet další body do žebříčku UCI.
Neříkám, že by se mi to povedlo, ale aspoň bych mohla říci: Jo, udělala jsem pro Rio všechno. Jenže když jsem byla přesvědčená, že mi ho nikdo nevezme, chystala jsem se jen na olympijskou časovku. Dostala jsem i nabídku ze zahraničního týmu, ať s nimi objedu pár závodů. Ale všichni věřili, že je Rio hotové, tak jsem měla strach hromaďáky jezdit, aby se mi něco nestalo. Tím těžší je teď ten verdikt přijmout.
Co si myslíte o pravidle podmiňujícím start v časovce kvalifikací do hromadného závodu?
Že časovka a 140kilometrový hromaďák jsou dvě úplně jiné disciplíny. To je, jako kdybych v rychlobruslení směla jet na olympiádě trojku, jen když se kvalifikuju i na pětistovku. Jenže bohužel je to tak nastavené, já s tím nic nenadělám.
Nyní je váš boj o Rio v rukou jiných. Jak moc věříte, že uspějí?
Naděje žije. Snažím se dál trénovat jako normálně. Nevzdávám to. Sleduji velkou práci, co dělají všichni kolem, a oceňuji, že za mnou stojí olympijský výbor i cyklistický svaz i spousta dalších lidí. Snažím se bojovat. Ačkoliv pro moji hlavu je teď všechno hodně moc těžké.
I kdyby nakonec Rio nevyšlo, na kole byste závodila dál?
Určitě. Mám ho ráda, našla jsem v cyklistických závodech zalíbení. Jistě, nebýt v Riu by byla velká rána do mého srdce. Ale je to sport...
Našla byste sílu pokusit se o letní olympiádu opět za čtyři roky?
Petr mi řekl, že si ji nenecháme vzít, že přinejhorším bychom to zkusili znovu. Já nevím. Jsou to čtyři roky a mezitím mě čeká další zimní olympiáda. Je těžké o tom teď mluvit.
