V Pardubicích se motocyklová plochodrážní tradice drží od roku 1929. Zlatou přilbu tam pravidelně leští a nasazují vítězi do současnosti. V Jihlavě chtěli zavést podobné závody v roce 1936. Povedly se ovšem pouze tři ročníky, pak vše přervala druhá světová válka. Po osvobození už se závody o Křišťálovou přilbu nevzkřísily.
Snahu však měli jihlavští pořadatelé v roce 1936 obrovskou. Předprodej vstupenek byl tehdy mimo jiné v knihkupectví Polizer na Masarykově náměstí. Místa na tribuně se nabízela za 25 korun.
Na vojenském cvičišti byla připravena 800 metrů dlouhá dráha. Pro bohatší diváky, kteří přijeli v autech, bylo za desetikorunu připraveno parkování u nedalekých tabákových domů na Štefánikově náměstí. „O premiérový závod v našem kraji je velký zájem,“ psaly tehdejší místní noviny.
Po celém městě byly vylepené šipky navádějící diváky do místa závodů.
Vítězem se stal František Juhan. Kromě naleštěné přilby dostal finanční odměnu osmnáct set korun. Další úspěšní jezdci získali třeba hodinky, svetr či tabatěrku. Třetí místo obsadil jezdec Kosinka ze Žďáru nad Sázavou s motocyklem Jawa.
„Mnozí účastníci pro nehody odpadli. Závod ale skončil bez úrazů a šťastně,“ hlásil z místa reportér. Pořadatelé ale na prvním ročníku prodělali.
Rozpočet první Křišťálové přilby byl 71 tisíc korun. Jenže ani polovina této částky se nevrátila zpátky, protože tribuny byly poloprázdné. Plno bylo jen na místech k stání, která stála pouze šest korun. Celkem přišly dvě tisícovky diváků. Přitom pořadatelé se opravdu snažili. Součástí programu bylo i letadlo, které odstartovalo z Přibyslavi, a nad závodní dráhou v Jihlavě vyhodila jeho posádka na zem věnec. Letoun patřil firmě Baťa.
O rok později byl zájem motocyklových fanoušků mnohem větší, dorazilo jich deset tisíc. Diváci přijeli i na 250 motocyklech a ve více než dvou stovkách automobilů. To vše parkovalo v prostoru kolem Štefánikova náměstí.
Závody se jely opět v červnu a zapojilo se do nich 226 pořadatelů. Přitom to ještě dopoledne v den konání vypadalo, že vše zhatí velký liják. V deset dopoledne ale pršet přestalo a přívaly vody nakonec trati prospěly. Zmizel všudypřítomný prach, který předtím při trénincích trápil za horkého počasí jezdce i diváky.
Pojistku „na déšť“ nevyužili
I když dráha připomínala moře bláta, kde všichni museli obout holiny, podařilo se nakonec odstartovat. Pořadatelům pomohly tři vagony škváry. Plochu posypali a mohlo se jezdit. Navíc po dešti bylo příjemně, parno se rozplynulo. „To možná zachránilo stovky až tisíce diváků, kteří by se jinak šli v horku koupat,“ odhadovali pořadatelé v červnu 1937.
Nemuseli tak využít pojistku „na déšť“, kterou předem uzavřeli. Podle ní by dostali za nepříznivé počasí 30 tisíc korun. I s lijákem jim ale tentokrát přálo štěstí.
Navíc reklama byla masivnější než při prvním ročníku. Město bylo doslova zaplavené plakáty. Pozvánku neustále opakovali místním rozhlasem. Předprodej vstupenek fungoval i ve městech mimo Jihlavu. Třeba v Pelhřimově prodával lístky Vilém Lipský ve své cukrárně. Byl to otec úspěšných bratrů Lipských, Lubomíra a Oldřicha, herce a filmového režiséra.
Něco se však tehdy přece jenom nepovedlo. Pořadatelé vypravili na závody z Pelhřimova zvláštní vlak, jenže tím přijelo jen dvaatřicet lidí.
Jihlavští radní tehdy slíbili nejlepšímu jezdci z Československa prémii 500 korun. Přijel i několikanásobný mistr Rakouska Leopold Killmayer. „Závodní dráha je skvěle připravena, zatáčky jsou vysoko klopeny,“ hlásil z místa reportér.
Nakonec znovu zvítězil František Juhan. Po závodech pak byl večírek v tanečním sále kavárny Passage.
I na tomto úspěšném druhém ročníku ale našli hodnotitelé nedostatky. Dolní část hlediště neslyšela hlášení z amplionů, protože někdo zapomněl dovést k tlampačům vodicí dráty.
A taky pak noviny kritizovaly úroveň občerstvení v areálu. „Je třeba zaučit se větší svižnosti,“ radil jeden z kritiků. Celková spokojenost ovšem převládala.
Závody v Jihlavě nebyly podle odborníků jen nějaké „naháněčky“, ale podniky minimálně středoevropského významu. Po válce se ještě jely v jihlavských ulicích tři ročníky závodu o Štít města v letech 1947 až 1949. Ale to už byl docela jiný příběh.
A jaký byl další osud dvojnásobného vítěze Křišťálové přilby Juhana? Po roce 1948 emigroval a usadil se v Kanadě, kde vlastnil prodejnu a servis motocyklů. Zemřel roku 1992, bylo mu 78 let.
