Plzeňský kouč Straka: Jak získat důvěru hráčů? Musíte být spravedliví

Ve čtvrtek odpoledne se trenér hokejové Plzně Michal Straka pobavil na rozlučkové akci s fanoušky, pak ještě stihl kus úvodního finále mezi Libercem a Spartou. Je pro něj hodně zajímavé. V Liberci před lety hrál a tehdejší kouč Jandač, nynější trenér Sparty, ho povýšil až do role kapitána Bílých Tygrů. A před pár dny Jandačova Sparta vzala Strakově Plzni sen o finále.

Plzeňský trenér Michal Straka | foto: Ladislav Němec, MAFRA

„Ale s Pepou máme výborný vztah. Hodně jsme spolu tehdy v Liberci komunikovali. Je jen o pár let starší, názorově si rozumíme. Uznávám ho,“ říká Straka, který příští týden slaví 45. narozeniny.

Byl čas si s ním po semifinálové sérii trošku popovídat?
Po tom šestém zápase jsme si chvíli našli. Říkal jsem mu, že Spartě ve finále věřím. V tom jsem u nás v klubu asi jediný. Když jsme po sezoně seděli na pivku s bráchou Martinem, Špágrem (Jaroslavem Špačkem) a Láďou Čihákem, všichni tipují Liberec. Já jediný si myslím, že Sparta je ve finále může udělat.

Finále už můžete sledovat v klidu. Jak vás těší bronz, ke kterému jste Plzeň dovedl?
Jsem spokojený. Tu medaili mám položenou doma na stolku, a když se na ni podívám, mám radost. Ve finále jsou dva nejlepší mančafty ligy. My jsme hned za nimi a to je pro tenhle tým obrovský úspěch.

Ještě vás něco mrzí, když se ohlédnete za sérií se Spartou?
Druhý zápas u nich. Prohráli jsme o gól, ale měli tam spoustu obrovských šancí. Dostat Spartu do stavu 0:2, asi bychom je hodně nalomili. Ale to jsou kdyby.

Scházely i góly Dominika Kubalíka, nejlepšího střelce týmu?
I to bylo rozhodující. V sérii gól nedal, kdyby ano, mohla to být ta převažující maličkost. Šancí měl spoustu. Ale těžko mu něco vyčítat, dřel naplno. Chtěl to zlomit, dáno mu prostě tentokrát nebylo.

Funguje vám spolupráce s mladým asistentem Ladislavem Čihákem. V čem tkví vaše kouzlo?
Jsme tým. My dva si rozumíme, k tomu přidejte Rudu Pejchara, Jardu Špačka, Tomáše Vlasáka i bráchu. Rozhodnutí jsou kolektivní.

Žádné názorové spory?
Ty samozřejmě jsou. Ale bavíme se u jednoho stolu a většinou dojdeme ke shodě. Tak to bylo třeba ve chvíli, kdy se zranil Honza Schleiss, a my se rozhodli získat Tomáše Svobodu. Nebo v případě, kdy se nedařilo Jánkovi Sýkorovi a odešel do Třince výměnou za Erika Hrňu.

Kdybyste měl názor odlišný od všech, prosadil byste svou?
(zamyslí se) Kdyby došlo k nějakému šprajcu a já byl proti všem, pak má samozřejmě poslední slovo brácha. On je šéf. Ale nevím, jaká situace by to měla být.

Jak se získává důvěra mančaftu?
Snažíme se být k hráčům hlavně spravedliví. Musí cítit, že neděláme rozdíly. Samozřejmě jinak přistupujete k mladým a jinak k mazákům. Ale když jde o chyby v herním systému, pak je mi jedno, zda kritizuju starého či bažanta. Kabina musí vědět, že jsme všichni na stejné lodi.

Ještě před pár lety jste hrál, máte proto k hráčům blíž?
Tak mi to nepřijde. Ale něčím jsem prošel a umím se vcítit do těch situací. Vím, co hráč vnímá při sérii porážek, jak se mu dá pomoci.

Jak často zvednete v šatně hlas?
Jak kdy. Musíte vycítit, jestli se mužstvo snaží a hraje na své možnosti. Když do toho hráči nedají sto procent, něco ošidí, umím křičet.

Stalo se to v sezoně?
Pořádný řev byl jednou, na podzim v Třinci. Přijeli jsme tam, měli za sebou výbornou sérii, jim se nedařilo a jen čekali, co předvedeme. A my nepředvedli nic. To jsem v kabině řval, že je to nejhorší zápas, co jsem u týmu. Až ke mně pak přišel i Ondra Kratěna, že z toho nebudeme dělat vědu. Že do té doby žádný výbuch nebyl a už se to nestane.

Přišla během základní části chvíle, kdy jste vnímal herní krizi?
Čtyři porážky v řadě po Vánocích. Ale měli jsme výhodu, že v tu chvíli jsme měli hodně bodů nahráno. I když se nedařilo, pořád jsme v tabulce zůstávali nahoře. To bylo důležité. Snažili jsme se být trpěliví a v derby ve Varech se to zastavilo.

Už si v kanceláři skládáte tým pro příští sezonu?
Samozřejmě už to řešíme. Kdo zůstane, kdo odejde... Představu máme, ale na jména je ještě brzy. Přípravu zahájíme 16. května. Jsou tam výjimky, Káca (Kadlec) s Krtkem (Kratěnou) začnou individuálně, ale tak 24 lidí do přípravy půjde. Zařadíme zase mladé. Příslibem je Kvasnička, šanci dostanou Suchý, Kodýtek, Krliš. Jsou nadějní.

Jak jste play-off kloubil s finišem studia? Dokončoval jste diplomovou práci, zkoušky na A-licenci.
Postupnými kroky. (smích) V neděli jsem se učil, v pondělí jel na zkoušku, v úterý jsme hráli doma páté čtvrtfinále s Olomoucí... Pak první zápas se Spartou. Den po dni...

Dalo vám studium hodně?
Hrozně moc! Až budou zajímavé semináře, pojedu. Nejsem ten, který chce žít jen z hráčské zkušenosti. Fakulta mě posunula hodně. Psychologie, anatomie... Poprvé jsem byl na pitvě, viděl svaly, pochopil, jak fungují, kde se bere energie.

Až teď na pár dnů hokej v hlavě vypnete, jak budou dny vypadat?
Jako divák se budu dívat na finále, jsem zvědavý, jak to dopadne. Zahraju si tenis, sednu na kolo. A budu hlavně se svýma holkama. Obě dcery dělají krasobruslení, při tréninku si sedám do hlediště a krásně si odpočinu. Sleduju, jak se snaží, to je báječný relax.

Já a legenda Plzně? To je fór, smál se kouč

Z osmi medailí, které plzeňský klub získal ve své historii, je hned na pěti z nich jeho příspěvek. Sventek, Bednář, Ebermann, Kajkl, Kučera, Špaček, bratr Martin...? Kdepak, ani jedna z plzeňských legend nesahá v přehledu úspěchů na paty Michalu Strakovi!

Samozřejmě - míněno s nadsázkou. Však se také kouč hlasitě rozesmál nad nečekanou statistikou. „Vážně, no to je fakt dobrý, já jsem legenda!“ Jenže, a to už bez nadsázky, má důvod být pořádně pyšný.

Zlato, stříbro, tři bronzy – parádní bilance! Dvakrát se radoval jako hráč, dvakrát v roli asistenta a letos jako hlavní kouč Škody. „Aspoň je na co vzpomínat,“ říká. Tak tedy:

1992 - stříbro.
„Vrátil jsem se z vojny, byl mladej kluk, moje první sezona v lize. A hned finále, to je nezapomenutelné. Byli jsme nejlepší tým v základní části, ale ve finále nás Trenčín přetlačil. Dodnes si pamatuju, jak ve čtvrtém utkání v Trenčíně přiletěl na led druhý puk ve chvíli, kdy jsme dali regulérní gól. Sudí Lípa ho neuznal. Ta křivda v nás byla dlouho.“

2000 - bronz.
„Furt vidím nájezdy ve čtvrtfinále proti Třinci. Rozjel se Petr Kadlec, přesně si vybavuju, jak to poslal do šibenice a my postoupili. Tu obrovskou radost mám v sobě nejvíc. Pak jsme šli na Vsetín, který jsme v základní části čtyřikrát porazili. Ale v play-off už ne. Škoda třetího zápasu doma. Byli jsme lepší, točili je, měli šance. Jenže to šlo do prodloužení a tam nás vyřadil Honza Tomajko, který dal v sérii všechny vítězné góly.“

2012 - bronz.
„První sezona na střídačce, přešli jsme přes Zlín, ale pak padli s Kometou. Byl jsem druhý asistent, koučoval Marián Jelínek s Milanem Razýmem. Od obou jsem si hodně vzal. A mohl jsem říci svůj názor, i tam to byla týmová práce. Ale poslední slovo má hlavní trenér a je důležité, aby těch špatných rozhodnutí bylo co nejméně.“

2013 - titul.
„Navždy mi v hlavě zůstane moment po pátém čtvrtfinále. Prohráli jsme doma s Litvínovem, bylo to 2:3 na zápasy. S bráchou Martinem bydlíme ve stejné vesnici, jeli jsme spolu domů. Brácha byl úplně zlomený, že to zase nevyjde, že se nám ten sen nesplní. Když vystupoval, já mu říkal: Vyspi se, ono to půjde. Ráno už měl lepší náladu a v autě povídá: Jestli zlomíme Litvínov, pak už to vyhrajeme celý. A povedlo se to.“

2016 - bronz.
„Vnímám to jako celou sezonu. Vyšel nám začátek a pak už jsme se pořád drželi nahoře. Dávali jsme hodně gólů, vlastně nejvíc po Liberci a Spartě. Mladí do toho skočili, někteří se dostali s Krácou (Kracíkem) do první lajny, z toho mám radost. A hráli jsme dobrý hokej, i lidí postupně začalo chodit víc a víc.“