Železniční doprava v osmdesátých letech minulého století trpěla řadou nedostatků. Grafikon byl rozháraný a ani v rámci jedné tratě mnohdy nebyly sjednoceny časy odjezdů, intervaly, rychlost ani zastávky železničních spojů. Více v porovnání se situací v roce 1918 a 1944 v prvním díle tohoto článku.
Žalostný stav se začal pozvolna měnit zejména od druhé poloviny 90. let. Trendem se stalo taktování přepravních proudů, které přineslo lepší návaznosti, přehlednější jízdní řád a v konečném důsledku i nárůst pravidelných cestujících zejména na hlavních tratích v okolí velkých měst. Vyšší atraktivitu cestování vlakem zajistily také nové vagóny a jednotky i revitalizace některých nádraží.
Chapadla dnešní oranžové mapy přirozeně sahají zejména na koridory, do jejichž modernizace šly v posledních letech miliardy (podle nejnovější zprávy NKÚ mnohem víc miliard, než bylo třeba). Do tří hodin se tak člověk dostane velmi blízko hranic s Německem (u Chebu a Děčína), s Rakouskem (u Českých Velenic a Břeclavi), Polskem (u Ostravy) i Slovenskem (u Břeclavi). Zrychlování trati na Ostravsku ještě umocnila soutěž tří dopravců. Na tříhodinové mapě se rozsvítila do té doby temná velká část střední Moravy. Zlepšily se služby, zkrátily intervaly. Do vlaků se vrátili i cestující, kteří s tímto způsobem dopravy už ani nepočítali.
I když se to možná na první pohled nezdá, došlo na české železnici v posledních třiceti letech k mnohem většímu nárůstu cestovní rychlosti než kdykoli předtím.
Klady i zápory dneška
Naopak mezi železniční outsidery patří prakticky všechny naše horské oblasti včetně Vysočiny, kterou táhne z marastu jen výše zmíněná trať Kolín – Havlíčkův Brod – Žďár nad Sázavou – Brno.
Černou díru na mapě představuje i většina území Libereckého a Karlovarského kraje. Není divu, když nejrychlejší železniční spojení z Varů do Prahy vede přes Ústí nad Labem a přímé rychlíky Praha–Liberec byly ve srovnání s dálničními autobusy tak pomalé, že byly úplně zrušeny. Zdlouhavé, drahé a nekomfortní cestování na těchto relacích tak zůstalo vyhrazeno jen nadšencům.
Téměř žádné nové tratě se nestaví (s výjimkou kontroverzního spojení na ostravské letiště) a prakticky rok co rok s novým grafikonem zvoní hrana některé z málo využívaných lokálek.
Více starostí než výhod přinesl drahám a cestujícím vznik nových krajů. Někteří jejich představitelé neměli příliš zájem na tom, aby železniční doprava fungovala i jinde než mezi obcemi v jejich malém království. Nejvíce tím utrpěly tratě na pomezí krajů, ale obecně lze říci, že v pouze menší části krajů se železnici daří hůře než před regionalizací.
Co je to takt?Taktová doprava na rozdíl od pouhých pravidelných intervalů tvoří ve veřejné dopravě síť návazností v tzv. uzlech a linky provozuje po hranách tzv. systémovou jízdní dobou (o délce násobků tohoto intervalu) tak, aby vznikly přirozené návaznosti mezi všemi linkami v uzlech. Tento systém koncepce veřejné dopravy, nasazený prvotně v Nizozemsku a proslavený následnou aplikací ve Švýcarsku (legendární projekt Bahn 2000), je ideálním řešením plošné dostupnosti území, tvoří v nabídce veřejné dopravy přehlednou, zapamatovatelnou a hlavně konkurenceschopnou alternativu individuální dopravě, která je z principu dostupná kdykoliv a kamkoliv, pokud tedy máte auto. Zdroj: takt.fd.cvut.cz |
Někde ovšem byla dlouhá ramena osobních vlaků na hranicích regionů rozlomena a cestující jsou nuceni v lepším případě přesedat na vlak financovaný druhým krajem, v tom horším už ani nemají na co přesednout. Nejhorší je situace na styku více krajů, například v okolí Chornice.
Na druhou stranu, systémy příměstské dopravy v Praze, Brně, Ostravě a předměstská doprava pásu měst Ústeckého kraje, Plzně a Olomouce atd. se rozvíjely právě díky krajům. V Královéhradeckém a Jihomoravském kraji začala fungovat taktová doprava. Vznikly integrované dopravní systémy, tak jak je známe dnes.
Uvedené vynucené přestupy a nevedení vlaků přes hranice krajů se podle Zdeňka Michla ze serveru ŽelPage v drtivé většině dotýkají pouze malého počtu cestujících. To podle Michla platí i pro často zmiňované okolí Chornice, které je řídce osídleno a vlaky zde z časových důvodů nemohou konkurovat individuální a autobusové dopravě.
Některým krajům však chybí ucelená a promyšlená dopravní koncepce. I když ji musí každé čtyři roky zveřejňovat, některé tak činí pouze formálně. Typickým příkladem je Pardubický kraj, který by měl díky hlavní trati patřit mezi železniční premianty. Po jeho dopravní revoluci však začaly namísto vlaků jezdit autobusy. Když se žezla chopil bývalý železniční odborář Dušek, železniční spojení se sice vrátila, ale nikoliv v dlouhodobě udržitelné podobě. Naopak došlo k rozbourání stávající koncepce. Někteří železniční fandové tak v této souvislosti mluví o cílené likvidaci lokálek skryté do etap. Podle Michla není zrušení několika neperspektivních tratí ve srovnání s děním v okolních státech, kde se ruší řádově větší množství tratí, ničím závažným. Na naši mapu časové dostupnosti jednotlivých území z Prahy to každopádně vliv prakticky nemá.
Podobné pochybnosti jako na Pardubicku vzbuzují kroky budějovických či jihlavských krajských zastupitelů. Chybí centrální organizátor, ministerstvo dopravy je zodpovědné pouze za dálkové spoje.
Mezi premianty naopak patří Jihomoravský kraj. V Brně pochopili, že železnice musí být páteří integrovaného dopravního systému a že spíš než rychlost jednotlivých spojů cestující zajímá jejich návaznost, četnost, pravidelnost a jednotný tarif.
„Zatímco dálková a příměstská doprava nám zrychluje, zkracuje intervaly, zvyšuje pomalými kroky kvalitu vozidel i tratí a roste v počtu cestujících, plošná regionální doprava i přes nemalé investice do tratí i vozidel a často systémové jízdní řády spíše stagnuje a klesá,“ vysvětluje Zdeněk Michl, předseda Spolku ŽelPage. Přesto tento stav podle něj nelze označit za neuspokojivý: „Železnice dobře plní svou úlohu, přepravovat rychle a v přijatelném intervalu po nezávislé dopravní cestě do center měst velké množství cestujících. Plošnou obsluhu území přebírají flexibilnější autobusy. Vše je v ideálním případě cestujícímu dostupné na jedinou společnou jízdenku.“
Jak bude mapa vypadat v roce 2040?
V nejbližších letech se naše tříhodinová říše díky postupující modernizaci III. a IV. koridoru rozšíří dále na jih a západ. Za Českými Budějovicemi by se měla dotknout státních hranic. Další budoucnost je však nejistá. Kdyby se splnila přání optimistů, bude se do dvaceti let blyštět vysokorychlostní trať Praha–Brno–Ostrava a možná i Praha–Mnichov, případně Praha–Berlín.
I kdyby se tak stalo, pomohly by tyhle izolované novostavby s dlouhými tunely hlavně oblastem, které mají relativně rychlé spojení už teď (Brněnsko, Plzeňsko, Ústecko, Ostravsko), Vysočina ani Karlovarsko by si nejspíš moc nepolepšily.
Mapa tříhodinové dojezdnosti po kolejích z Prahy v roce 2040 – optimistická fikce. Přehled tratí, do kterých plánuje SŽDC v následujících letech investovat.
Mnohem reálnější zvýšení maximální rychlosti na vybraných místech zmodernizovaných koridorů ovšem nepřinese víc než pár uspořených minut. Mnohem prospěšnější by bylo odstraňování úzkých hrdel v podobě havarijního stavu náspů, úvratí a zbytečných přestupů, například z Pardubic do Chrudimi, mezi Starkočí a Václavicemi či z Brna do Kyjova.
Plány SŽDC do budoucna najdete mimo jiné na tomto PDF.
