Kam se cyklistika v otázce nebezpečí mezi sporty řadí?
Jan Smolík, vítěz Závodu míru 1964: Obávám se, že je na absolutní špici. Vezměte si, že v pelotonu jezdí čím díl víc aut a motorek, a takové smutné případy jsou důsledky. Auta většinou řídí bývalí cyklisté, kteří umějí předvídat, jak se cyklisté mohou pohybovat, ale obávám se, že na motorkách jezdí i kluci, kteří v životě nezávodili. Za mých časů museli mít řidiči doprovodných aut licenci Mezinárodní cyklistické unie UCI a doufám, že to funguje pořád. Ale jak je to s motorkáři, to nevím. A to nemluvím o normálním provozu, protože ten už je tak nebezpečný, že jsem na silniční kolo nesedl pět let - jezdím jen na horském kole po cyklostezkách a po lesních cestách.
Jozef Regec, bývalý reprezentant: Kdybych měl srovnat horolezectví, formuli 1 a cyklistiku, tak mi bohužel cyklistika vyjde jako nejnebezpečnější. Protože když udělá chybu horolezec, tak za ni zaplatí životem. Formule je rychlá a nebezpečná - mám pocit, že naposledy zemřel na následky zranění francouzský pilot Jules Bianchi, ale byl první od roku 1994, kdy zahynul trojnásobný mistr světa Ayrton Senna. A v cyklistice bohužel umírají závodníci málem každý rok.
Lubor Tesař, majitel bronzu z MS 1993 mezi amatéry: Dokud jsem závodil, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale ve chvíli, kdy začaly jezdit moje děti, tak už se na všechno dívám jinak. Cyklistika je jeden z nejnebezpečnějších sportů vůbec, obzvlášť ta silniční. Při tréninku se pohybujete v normálním provozu, s výjimkou přilby na sobě nemáte žádné chrániče, nikdo vás nekryje a bezohlednost řidičů speciálně u nás je čím dál tím větší. Motorkář jede stejně rychle jako auto, kdežto cyklista vlastně pořád někoho spíš brzdí, je jako nějaká překážka. A při závodech je to podobné. U cyklistiky nikdo neumí ovlivnit, jestli vesničan vyjede ze zahrady a postaví auto za zatáčkou, s čímž peloton nepočítá.
Bývalý cyklista Jan Smolík
Co se dá udělat, aby se podobné případy, jako byl ten nedělní, nestávaly? Jezdí se na uzavřených silnicích nebo okruzích, ale doprovodná auta nebo motocykly jsou přítomné pořád...
Smolík: Těžko říct. Omezit počet motorek a doprovodných aut? To zase lidi neuvidí, co dnes dokáže udělat televize - závodníka mohou pozorovat z půlmetrové vzdálenosti.
Regec: Myslím, že k tragickým nehodám dochází kvůli nezodpovědnosti organizátorů. Aby mohl závodit, musí cyklista mít licenci. Ale jsou organizátoři menších závodů, kteří dávají přednost různým aktivistům nebo motoklubům, zkrátka lidem, kteří licence pro závody nemají. Podle mě by všichni, kdo se motají kolem cyklistického sportu, měli být proškoleni nebo by měli mít licenci, zkrátka určité znalosti. A v tom může být problém. Třeba Tour de France dělají proškolení lidé, ale nejsem si jistý, jestli potřebné znalosti mají i ti na méně známých závodech.
Tesař: Doprovodná auta řídí většinou bývalí cyklisté, kteří vědí, co si mohou dovolit, ale motorky spíš ne. Když to ale otočím, tak motorkáře kteří vezou fotografy cyklistika vlastně živí, takže si nebudou dobrovolně likvidovat chlebodárce. Bohužel se to stává, ale jde spíš o nešťastné náhody, nedostatečný odhad. Nebo týmové auto dojíždí rychle za balík či za skupinu, kde má někdo z jeho týmu defekt, a v tu chvíli je rozdíl v rychlosti veliký. A když někdo udělá nepředvídatelný pohyb nebo dokonce spadne, tak ke střetu může dojít.
Bývalý cyklista Jozef Regec
Je ještě jiná možnost, jak by se dalo zamezit při závodech nebezpečí?
Smolík: To nevím. Jezdí se čím dál rychleji, to je problém. Zavedly se přilby, ale je to nebezpečný sport a dá se očekávat, že k úrazům bude docházet pořád.
Regec: Obávám se, že ne, ale obecně vzato se bezpečnost cyklistů zhoršila. Během let se objevily kruhové objezdy a ostrůvky, které jsou pro cyklisty nebezpečné, takže se to spíš zkomplikovalo. Já kruháky nezažil, ale vím, že když jedete padesátkou v „háku“ a někdo těsně před ostrůvkem uhne, tak ten druhý ostrůvek trefí a je problém. Teď je závodní cyklistika nebezpečnější než za nás, v osmdesátých a devadesátých letech.
Tesař: To je stejné jako otázka, co se dá udělat, aby nepadali jezdci na silničních motorkách při závodech na okruhu. To mají jezdit časovky? Totéž platí ve formuli 1, cyklistika je kontaktní sport. Podle mě je potřeba snížit počet doprovodných motorek. Taky by měla mezinárodní cyklistická unie UCI víc spolupracovat s pořadateli závodů. Protože každý pořadatel přesně zná specifika trasy, ví o reálných nebezpečích, jestli bude úzká silnice a podobně, jestli tam vůbec lze pustit tolik fotografů a televizních aut... To podle mě chybí. Stal se z toho byznys a dneska má pořadatel pramalou šanci ty počty ovlivnit. Vždyť fotografové ten závod prodávají, dělají mu reklamu.
Odkdy jsou v cyklistice povinné přilby?
Smolík: U amatérů byly povinné od roku 1967. A u profesionálů mnohem později, asi před patnácti lety.
Regec: U profíků byly dlouho nepovinné.
Tesař: Do roku 2002 se mohlo jezdit bez přileb, ale v březnu 2003 se při závodě Paříž - Nice po pádu zabil kazašský cyklista Andrej Kivilev. Tak se přikročilo k povinným přilbám s tím, že pokud etapa končila stoupáním, jezdci mohli přilby odhodit. Ale od roku 2004 už jsou povinné úplně všude.
Bývalý cyklista Lubor Tesař
Alberto Contador se nechal slyšet, že je třeba dostat motorky během závodu pod kontrolu. Jde to vůbec?
Smolík: Musí to jít, od toho jsou tam rozhodčí na motorkách, kteří motorkáře s fotografy a kameramany řídí. Děje se to při předjíždění skupiny nebo celého pelotonu a podobně. Ale řidič každé motorky by měl být bývalý cyklista, aby se v balíku vyznal. To byl právě případ, kdy jeden při loňské Vueltě srazil slovenského jezdce Sagana, který potom odstoupil.
Regec: Podle mě ne. Je to věc pořadatele a pod kontrolu motorky nedostaneš. Všichni si pamatujeme právě Sagana. Myslím, že to byla malá obezřetnost toho chlápka na motorce, ti by měli respektovat určitá pravidla. Nad tím by se měl někdo zamyslet, na mezinárodní unii sedí dost placených expertů, kteří by to měli ohlídat. Ve fotbale taky nemůže řídit zápas rozhodčí, který nemá licenci.
Vidíte tedy nějaké východisko?
Smolík: Omezit motorky a auta. Na motorkách je hromada fotografů, kteří umí vyvádět věci - naše fotografka Markéta Navrátilová mi vykládala, jak se na Tour de France platí těžké pokuty, když se motorka s fotografem někde příliš motá, kdežto na méně významných závodech se leccos toleruje.
Regec: Ten mladý Belgičan měl nehoráznou smůlu, ale stávat by se to nemělo. Za nás tolik lidí na motorkách při závodě nejezdilo, nicméně určitá pravidla museli respektovat.
Tesař: Je to složité, ale v rámci možností by měly ty dvě skupiny, pořadatelé a UCI, tedy i rozhodčí a komisaři, kteří dohlížejí nad bezpečností, víc spolupracovat, vyhodnotit už před závodem možná rizika. A podle toho se i v závodě pohybovat. Odjede skupina a dokud nemá náskok řekněme minutu, tak tam rozhodčí žádný mechanický vůz nebo doprovodné auto nepustí. Takhle to funguje, problém může být při dojíždění, jde o zkušenosti řidičů. A rozhodčí samozřejmě musí zajistit, že motorka s fotografem pojede v dostatečné vzdálenosti za skupinou.
